Albánie

Byla to vlastně z nouze ctnost. Celý rok jsem plánoval dovolenou na Ukrajinu. Nejprve jsme měli jet na Zakarpatskou Rus a potom se přesunout přes Moldavsko na Krym, kde jsme měli dovolenou zakončit. Díky panu Putinovi, který se jak na potvoru zrovna tento rok rozhodl na Ukrajině válčit, jsme museli hledat náhradní program. O vánocích jsme navštívili kamaráda, který nám nadšeně vypravoval o své loňské dovolené v Albánii. Celé jaro jsme čekali, jak se situace na Ukrajině vyvine. Na východní Ukrajině se začíná válčit a já začínám tušit, že se Ukrajina odkládá. Kontaktuji tedy kamaráda a sám začínám sbírat informace o chudé Albánské Republice. Už když jsem otevřel mapu Albánie, překvapilo mě, jak je hornatá. Pro horskou turistiku vybírám údolí Valbona v správní oblasti Tropoje. Dále musíme samozřejmě vybrat vhodnou destinaci pro relax u moře. A když jsme jednou na Balkáně, trochu se tu porozhlédneme a nakoukneme do Řecka a do Makedonie. Děti mají v červenci tábory, tak určujeme den odjezdu na sobotu 3.srpna 2014. Balení mi dává trochu zabrat, protože do Octavie musím kromě oblečení a běžných tábornických věcí zabalit i kanoi Pálava. Monča s Péťou totiž prohlásili, že by se u moře unudili a loď nutně potřebují. Nakonec se podařilo a můžeme vyrazit. Je tedy sobota poledne a na expedici po Albánii vyrážíme s manželkou Jitkou, šestnáctiletou Mončou, patnáctiletým Péťou a čtyřletou Maruškou. Dovolenou podobného typu absolvujeme každý rok, takže už jsme docela sehraní. Jedeme směr Brno, Bratislavu a vjíždíme do Maďarska. Večer jsme zajeli na polní cestu, našli rovný plácek u lesa a začali se zabydlovat na noc. První překvapení mě čeká, když Péťa ze svého batohu vytahuje mačetu a osekává větve, aby šla dobře otevřít rakev na střeše. On ten nástroj, který jsem mu koupil vloni v Thajsku na kokosové ořechy, táhne na takovouto dovolenou. Ale nemohu se na něho zlobit, do auta jsme se vešli a teď se mi snaží pomoci, abych se lépe dostal do rakve pro spacáky. Jak se stmívá, rozbalujeme spacáky a jdeme spát. První noc pod širákem se nám spalo krásně. Ráno musím Marušku budit, abychom vyjeli včas a dojeli dnes co nejdále. Mé odhodlání dostává první trhlinu po pár kilometrech, kdy je dálnice uzavřena a policajti ženou všechna auta přes města, takže se spíše popojíždí než jede. Navíc se při jedné čůrací zastávce Monče zakutálela lahev s vodou pod auto a Jitka , když ji chtěla vytáhnout si všimla, že nám z auta něco teče. Polil mě pot a začínám zkoumat co to z motoru může vytékat. Na nic jsem nepřišel, evidentně to byla voda, ale v chladiči se neztrácela. Sice jsme projížděli městem, ale je neděle dopoledne a všechny servisy u cesty samozřejmě zavřené. Otevřený byl jen jeden autobazar, tam nás ale odbyl, že není žádný servis, že máme počkat do zítra. V tom si Jitka všimla chlapíka, který táhl na káře nějaký motor. Zeptala se ho a on nám s úsměvem odpověděl, že je to klimatizace. Připadám si jak pitomec. Toto auto mám teprve pár měsíců a je to první auto s klimatizací, které mám. Voda z klimatizace se samozřejmě někde kondenzovat musí. Takže uklidněni pokračujeme v cestě. Projeli jsme okolo Bělehradu a v Niši sjeli z dálnice. Projíždíme Srbským venkovem. U silnice od jednoho zemědělce kupujeme meloun a papriky. Maximálně 50km rychlostí jedeme směr Kosovo. Balkánské hraniční přechody jsme rozdělili na dálniční, kde je velmi důležité být stále ve střehu, protože se různě přejíždí z pruhu do pruhu. Doba čekání se totiž odvíjí od toho, jak obratně prokličkuji do toho nejrychlejšího pruhu. A potom na malé většinou horské přechody, kde se moc nečeká, protože tu není velký provoz. Navíc na těchto přechodech bývá někdy pohodová nálada a s celníky lze i pokecat. Na jednom přechodu byl dokonce jediný celník pro oba pruhy. Přebíhal z jedné kukaně do druhé a ještě musel každému autu sám zvednout závoru. Tento přechod byl horský. Jsou to ale hranice s Kosovem, jehož existenci Srbsko neuznává. Byl jsem zvědavý, jak to bude vypadat. V kopci najednou zůstáváme stát ve frontě. Po chvíli vidíme vojáka se samopalem, jak auta pouští postupně k celnici. Ještě zajímavější bylo, když nás předjel jeep plný ozbrojenců se samopaly. Hranice jsme ale projeli v pohodě, jen jsme si museli koupit povinné ručení, protože v Kosovu neplatí zelená karta. Už před hranicemi se změnilo počasí. Srpnové horko vystřídali mraky a prudce se ochladilo. Poprchává a začíná se stmívat. Hned za hranicemi jsme se proto ubytovali v motelu. Byl to typ ubytování, který jsme poznali v Rumunsku. Všechno je špinavé, na záchodě nesvítí světlo, záchod se splachoval hadicí a na jednom pokoji záchod nebyl vůbec. Dole v hospodě měli plný chlaďák různých chlazených nápojů, ale když jsem si řekl o pivo, jen kroutil zamítavě hlavou. Teprve ráno, když jsme viděli první mešitu, jsem pochopil, že muslimové mi prostě pivo neprodají. Ale kdo hledá, ten najde. Projeli jsme okolo hlavního města Prištiny a zastavili se až v Prizrenu, který jsme si chtěli trochu prohlédnout. To se ale moc nepovedlo. Podle GPS jsme dojeli do centra a zaparkovali. Všude samé auto a když jsme se ptali na centrum, poslali nás do obchodního domu Centrum. To městečko Dakovica se nám líbilo víc. Dětem připomínalo města v Thajsku. Kličkovali jsme mezi auty různých značek. Ty luxusnější byly většinou Mercedesy, někde i s Německou SPZ a posádky aut rozhodně na německé turisty nevypadaly. Mezi auty se pohybovali dědci s károu a povozy s koňmi. Na konci města jedeme okolo velikého tržiště. To jsme už neodolali a trh si šli prohlédnout. V přední části bylo ovoce, pak bedny, přes které bylo naházené oblečení a ženské se v tom přehrabovali. Péťovi se moc líbil strejda, který měl před sebou železný šrot, který by u nás ani nepřizpůsobivý spoluobčané neukradli a chlapi tam hledali ozubená kola, různé šrouby, řetězy a podobné věci. V zadní části, kde se moc líbilo Marušce bylo domácí zvířectvo. Od kuřat přes slepice, krůty, kačeny, husy až po králíky. Tady jsme chvíli museli čekat, až si Maruška pohladí všechny zajíčky.

Nakonec si Péťa koupil kšiltovku Kosovo, Monča kus kozího sýra a jeli jsme dál. Za albánskými hranicemi se cesta zhoršila. Když jsem sjížděl k řece musel jsem jet tak pomalu, že děti prohlásili, že půjdou pěšky a sejdeme se u řeky. Dojeli jsme k mostu, pod kterým se v řece koupali místní kluci. Tak jsme zastavili a šli se smočit. Voda byla ledová, ale dětem to nevadilo. Pod mostem byla pořádná hloubka na plavání, kluci lezli nahoru na most a skákali z něho dolu. Most měl betonové pilíře, ale jezdilo se po jakýchsi dřevěných podlážkách.

Vždycky když jelo auto, pořádně to zarachotilo. Osvěženi jsme dojeli do Bajram Curi. Toto město je velmi mladé, bylo postaveno až za komunistického režimu a dostalo jméno podle osvoboditele Albánie od Turků. Pro nás je to poslední město na cestě do hor. Zastavujeme a chceme nakoupit nějaké ovoce a hlavně vyměnit peníze. Když se ptám po bance, zavolali strejci na chlapíka na druhé straně ulice, který měl v ruce štus bankovek. Trochu jsem zapochyboval, protože peníze na ulici jsem ještě neměnil. Když mi ale řekl stejný kurs, jaký jsem měl zjištěný, kývl jsem, vytáhl stoeurovku a šel nově získané albánské leiky vyzkoušet do obchodů. Pivo jsme koupili za 4 Kč, zmrzlinu za 5kč. Začínáme si zvykat, že věci pocházející z Albánie jsou extrémně levné. Moc jich ale není. Průmysl prakticky neexistuje, takže produkují hlavně ovoce a zeleninu, která díky příznivému podnebí a teplému počasí roste prakticky sama. Všechno ostatní se dováží a ceny jsou podobné našim. Z města už jedeme směr Valbona. Z Bajram Curi je to asi 25 km. Ze začátku je krásná cesta. Ta ale po 4 km končí a začíná šotolina. Jedu velmi pomalu, vyhýbám se dělníkům, kteří hlínou zasypávají největší díry, kamenům, které padají z okolních hor a kravám, které se volně pasou okolo cesty a někdy se jim nejvíc líbí právě na cestě. Asi 3 kilometry před Valbonou opět začíná asfalt. Zastavuji u cedule Camping. Když se ptám na cenu, mladík v hospodě mi říká dobrou angličtinou, že camping je zdarma. Když nám ukáže dvě na Balkán slušné koupelny a v hospodě vidím chlazené pivo, není co řešit. Holky si dávají pečená skopová žebírka, mě stačí dvě chlazené Tirany.

Pak jdeme teprve stavět stany. Valbona je několik chalup v údolí mezi horami. Tímto údolím teče i stejnojmenná říčka. Je tu několik domů rozbořených za Kosovské války, mezi nimi i velký hotel, který musel být pěkný, ale teď se v jeho stínu schovávají krávy a z jeho zdí rostou stromy. Ale domácí z našeho kempu a ostatní obyvatelé Valbony jsou zárukou, že Valbona opět ožívá. Večer se ještě jdeme kousek projít proti proudu řeky a plánujeme zítřejší výlet. Ráno balíme na dva dny. Chceme totiž, dokud jsme čerství podniknout přechod hor do druhého údolí a tam ve vesnici Téthi přespat. Autem jedeme až na konec cesty. Tam u nového hotelu necháváme auto a jdeme po kamenité cestě do vesnice Rrogan. Sem tam okolo nás projede jeep, nebo jiné terénní auto. S naší Octavií bychom neměli šanci. Vesnice se skládá z několika chalup rozházených po kopci. Potkáváme paní, která stojí za plotem a něco plete. Nabízí nám Colu, Fantu a jízdu na koni. Za chvíli nás dohoní vnuk a nabízí koně do Téth. S díky odmítáme, protože nevíme, jestli dojdeme, nebo se vrátíme. Cesta začíná pěkně stoupat. S Maruškou, kterou přestalo bavit chodit, na zádech to je docela fuška. Když jsme zdolali pořádné kamenité stoupání, vidíme na stromě ceduli bar. Jdeme zvědavě za cedulí a nacházíme rodinu s třemi dětmi, která provozuje bar v lese. Vodu berou z potoka, který teče vedle baru. Tady taky myjí nádobí a chladí nápoje. V nabídce nás zaujal sýr, který kupujeme a za chvíli mizí v dětských bříškách. Zatáhlo se a ochladilo, tak se ptáme, jestli tady prší.

Do teď totiž bylo nebe bez mráčku a pořádné vedro. Barman řekl, že odpoledne někdy ano, ale on si myslí, že dnes nebude. Opouštíme bar s přesvědčením dojít do Téth. Stoupáme do sedla, z kterého to už jde dolu do druhého údolí. Ale v tom se naplňují slova majitele baru a začíná pršet. Po zralé úvaze to otáčíme a jdeme se schovat do baru. Marušce kupujeme koláč a od domácích dostáváme zdarma na zahřátí konvici čaje. Voda je samozřejmě z potoka. V tom se z hora, odkud jsme přišli, řítí skupina lidí. Po anglickém přivítání začínají mluvit česky. Zjišťujeme, že je to parta českých vodáků, kteří jdou z Téth do Valbony, kde budou sjíždět řeku. Od vedoucí Marušky zjišťujeme, že budou spát ve stejném kempu jako my. Už to nepokoušíme a vracíme se. Za dvě hodiny jsme v kempu. Tam vidíme, že se dětem u stanu zlomila tyčka a propíchla vrchní celtu. Pomocí kleští a Patexové pásky stan spravujeme. Jitka se rozhodla vyzkoušet místní speciality. Přece jen kempujeme zdarma a sluší se u domácích něco utratit. Problém je, že anglický jídelní lístek nemají a překlad albánských názvů vypadá od pana domácího vždy stejně:“Je to velmi dobré.“ Tak jsme zkusili tři jídla, která jsme nedokázali identifikovat a těšili se. Za hodinu pan domácí přinesl jídla, z kterých jsme snědli jen jedno. Skopová játra s omáčkou. Další byly nějaká chlebová a kukuřičná kaše. Obě přemaštěné a pro nás nepoživatelné. Vyhrála to Maruška, která jako všude v hospodě chtěla hranolky. Přinesli ji talíř hranolků, přes který nebyla vidět. Hranolky byly krájené přímo z brambor, žádné polotovary. Takže nakonec jsme se celkem najedli všichni. To už byli v kempu i čeští vodáci. Děti hned sondují, jaký úsek Valbony je sjízdný a vedoucí Maruška se Štěpánem jim nabízejí, že mohou jet zítra s nimi. Jak už jsem říkal, čtvrtinu kufru v Octavii nám totiž zabírá nafukovací kanoe Pálava, protože vodní skauti chtěli loď sebou. Ani ve snu je ale nenapadlo a já bych jim to nikdy nedovolil, sjíždět řeku v Albánii. Tato nabídka ovšem odmítnout nešla. Večer domlouváme, že pojedou až druhý, lehčí úsek. Ráno tedy vyrážíme za českými mikrobusy do Bajram Cury. Vodáci totiž budou svačit přesně u toho mostu, kde jsme se koupali cestou do Valbony. Přijíždíme tedy k mostu, nafukujeme loď a děti si nedočkavě zkoušejí jezdit po řece. My se střídavě koupeme a pojídáme ostružiny, kterými je porostlý celý břeh. Najednou na mě Jitka s dětmi křičí, že se mám přijít podívat. Honí mezi ostružinami velkou želvu, která se statečně brání a kope nohami na všechny strany. Nakonec se nám ji podaří párkrát vyfotit a pouštíme ji zpět do ostružin. Konečně přijíždějí vodáci. Štěpán dává dětem poslední pokyny a potom se pomalu ztrácejí za ohybem řeky.

Rychle balíme piknik u řeky a jedeme za mikrobusy k místu, kde mají vodáci končit. Dolu k řece jet se neodvažuji. Bylo by to to poslední, co bych s Octávkou na této dovolené odjel. Asi za tři hodiny přijíždějí vodáci s dětmi. Jsou unaveni, ale strašně šťastní. Na poslední peřeji trochu nabrali, ale jinak to zvládli. Prý to bylo to nejtěžší, co kdy jeli. Zatím totiž sjížděli jen řeky v Čechách a toto bylo něco úplně jiného. Balíme loď, loučíme se s vodáky, kteří jedou zase dál a my jedeme zpět do kempu. Už se tolik nebojím a jedu podstatně rychleji, než předevčírem. V kempu zjišťuji, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Pravé zadní kolo je totiž o poznání měkčí, než ostatní. Někde na kamenech jsme prosekli gumu. Ráno s Péťou měníme kolo a vyrážíme na tůru. Jdeme podle značení pořád nahoru do hor. Míjíme pár domků se zahrádkami a zvířectvem. Za chvíli cesta stoupá ještě výš a za chvíli jdeme skoro přímo do kopce. Už jsme na cestě asi tři hodiny a vidíme, jak čtyři chlapi s kosami sečou louku. Máme co dělat sem jenom vylézt a oni tu sečou. Jitka se nabízí, že s Maruškou počká na cestě a my jdeme ještě kousek nahoru, už je to jen tráva a skály. Za posledním kopečkem, když už se chceme vrátit, vidíme dvě postavy. Hádám na pasáky, ale když přicházím blíž, vidím babičku jak sedí na stoličce a plete, vedle ní je asi dvanáctiletý kluk. Co tady v té pustině dělají? Odpověď přichází ihned. Za kopečkem se vyloupla kamenná chaloupka s plechovou střechou. Kluk se nabízí jako průvodce přes hory.

Když odmítáme, nabízí nám různé nápoje. Ptáme se jestli nemá sýr a paní nás zve ihned k ní domů. Místnost je velmi jednoduše zařízená. Skříň, kamínka a velký gauč, na který paní posadila děti a dala jim velký kus sýra. Ten je neslaný a přisolují si ho ze slánky. Venku začíná pršet, tak dávám paní sto lejků, bereme zbytek sýra a jdeme za Jitkou. Holky zatím statečně čekají. V mírném dešti jdeme zpátky. Další den jdeme na jakž takž značenou cestu v okolí Valbony. Tentokrát jdeme rovnou do prudkého kopce. Chvíli jdeme po trávě, pak po kamenech a nakonec pěšinkou pořád vzhůru. Ale i tentokrát nás zrazuje počasí. Během pěti minut se azuro mění na zataženo a dává se do vytrvalého deště. , zdaleka nejprudšího , co jsme ve Valboně zatím zažili. V pláštěnkách stojíme pod velkými buky a čekáme. Péťa obětavě schoval batohy pod celtu. Asi za hodinu déšť ustává. To už jsme ale na cestě dolů. Počasí opět vyhrálo.

Do kempu jdeme opět za deště. Nejdeme proto ani ke stanu a zůstáváme v hospodě. Objednáváme vyzkoušené hranolky se salátem s ovčím sýrem. Nad mapou se domlouváme, že plánovaný výlet trajektem po jezeře vynecháme a pojedeme rovnou k moři. Ráno vstáváme brzy, balíme a jedeme zpátky až do Kosova a odtud po dálnici dolů k Tyraně. Po dálnici se jelo dobře, i když mě zprvu zaskočili semafory a chybějící mřížky před mosty, takže jak jsem viděl most, musel jsem velmi zpomalit, abych neurval nápravu. Jakmile se z dálnice sjelo, byl to tankodrom. Stále ve střehu, to je základní pravidlo na cestě po Albánii. Nikdy totiž nevíš, kdy na Tebe čeká díra, kámen, nebo dokonce asfalt na čas končí a já opatrně na jedničku zkouším neutrhnout výfuk a neprorazit olejovou vanu. Poslední úsek do Himary byl vůbec zajímavý. Ani se nedivím, že potkáváme tolik terénních aut. Zatáčka za zatáčkou. Nejdřív prudce do kopce, pak zase z kopce a nikdy nevíš, kdy končí silnice a začíná polní cesta. Navíc za jednou zatáčkou, kdy jsem se chtěl trochu rozjet, stálo vprostřed cesty tele. Nešlo objet zprava, ani zleva, prostě stálo. Nakonec si řeklo, že v příkopě je lepší tráva, než na silnici a pomalu odešlo. Jinak vzorná cestující Maruška, když jsme ji řekli, že jedeme k moři nezamhouřila celou cestu oči, jak se těšila. To vše dohromady spolu s horkým počasím způsobilo, že jsme přijeli do Himary úplně vyřízení. Monču s Maruškou jsme šoupli vykoupat k moři a my sháněli apartmán. Slíbil jsem totiž Jitce, že po týdnu pod stanem a pod širákem, u moře bude mít pokojíček. Prošli jsme většinu apartmánů u pláže. Buď jsme majitele nenašli vůbec, nebo nám ubytovaní dávali jasně najevo, že máme vypadnout. Když už byla někde cedule s telefonním číslem, tak číslo neexistovalo. Nakonec jsme vzali zavděk kempem, kde dřez na nádobí byl podezděn vším, co majitel sehnal a sprcha byla venku ničím nekrytá.

Dostali jsme místo vzadu u plotu. Vysbírali jsme kameny, prakticky už za tmy postavili stan, uložili děti a s Jitkou jsme šli ještě na obhlídku místního obchodu. Pláž, kde jsme se ubytovali byla před Himarou a byla poměrně klidná. Okolo velkého hradu se sjíždí serpentinami dolu a tady jsou okolo pláže apartmány, restaurace a obchody. Obchody jsou pouze s jídlem, nějaké obchody se suvenýry neexistují. Kupujeme pivo a zmrzlinu a užíváme si první večer u moře. Celou noc mám strach, jestli takovýto kemp není pro Jitku moc velká divočina. Ráno ale poznáváme výhody tohoto ubytování. Za prvé, vyběhneme z kempu jsme u moře a hlavně stan máme postavený pod čtyřmi velkými, košatými olivami a prakticky stále ve stínu. Pláž je oblázková a moře krásně teplé. Okolo pláže vykukují albánské kopečky a my zaslouženě odpočíváme. Druhý den ráno vyrážíme na hrad, který je jakoby nad pláží. Dojít k němu nám ale dává pěkně zabrat. Od půl osmé pere sluníčko a s Maruškou jsme rádi, že jsme dosáhli hradu. Tam jsme se schovali do hradního kostela, který jako všechny kostely byl za Hodži zrušen a zdevastován, protože teď se velmi pomalu opravuje. Má novou střechu, aby do něho nepršelo. Vevnitř ale připomíná víc ruinu, než Boží stánek. My jsme si tu odpočinuli od sluníčka a domlouváme se, že skočím pro auto, a holky dolů svezu.

Péťa jde se mnou, ten už ale nahoru nejede a zůstává v kempu. Když jsem přijel nahoru, jdu za holkami na hrad. Provázejí mě hrad a já žasnu a fotím krásné výhledy, na moře z jedné a na hory z druhé strany. Po prohlídce hradu se jedeme koupat. Děti nafukují kanoi a vyrážejí okolo pobřeží. S Jitkou a s Maruškou střídáme koupání v moři s pobytem ve stínu oliv v kempu. Na pláži kvůli vedru vůbec neležíme. Po vykoupání jdeme do kempu, kde se osprchujeme v jediné venkovní sprše a odpočíváme ve stínu oliv. Večer má Jitka volno od vaření, chceme totiž ochutnat ryby. Tak vyrážíme do jedné z místních restaurací a necháváme si přinést jídelní lístek. Že nebyl jídelní lístek v angličtině v horách jsem celkem chápal, ale že není ani tady mě překvapilo. Naštěstí servírka anglicky trochu umí. S její pomocí jsme si objednali a ptali se na přílohu. Tady absolutně nechápala, co po ní chci. Tak zkoušíme salát a k tomu nám přinášejí chleba. Ryby jsou dobré a s chlebem a se salátem jsme se velmi dobře najedli. Další den opět odpočíváme, ale už přemýšlíme o zítřejším přesunu na úplný jih Albánie. Tady chceme navštívit antické město Butrint, které je na seznamu Unesco. Večer ještě lezeme na útesy, obdivujeme pláž a západ slunce a loučíme se s Himarou. Ráno balíme a jedeme na jih. Cesta okolo moře je krásná. Silnice stoupá a klesá v zatáčkách a já lituji, že řídím, protože výhledy na moře jsou nádherné. Kochat se ale nemohu, stále musím hlídat cestu a kličkovat tak, abych nezničil auto. Cestou máme krátkou zastávku, při které trháme fíky a pak už zastavujeme u Butrintu. Butrint je nejvýznamnější antický areál v Albánii. První vykopávky se datují už do desátého století před Kristem. Založili ho Řekové a vystřídali se tu Římané, Byzantinci, Benátčané a Turci. Památky a stavby, které tu byly nalezeny, sahají od doby bronzové až do devatenáctého století. U brány se marně snažíme strážného přesvědčit, že naši dva studenti jsou studentská skupina a měli by platit 300 Lejků a ne 500. No nepovedlo se, alespoň jsme to zkusili. Samotný Butrint je úžasný. Jsou tu dochované i mosaiky, které jsou ale pokryty vrstvou písku, takže je nevidíme.

I tak ale procházíme divadlo, katedrálu a jiné starověké budovy. Protože oproti starověku stoupla spodní voda, je několik níže položených míst, například orchestřiště v divadle zatopeno vodou. A přímo mezi památkami plavali vodní želvy. Ještě jsme si prohlédli hrad, kde je museum s antickými sochami. Bohužel zrovna elektrika, tak jsme si museli svítit čelovkami. Ještě se holky fotí u krásných, velkých kaktusů a už spěcháme k autu. Butrint leží na poloostrově. Když chceme pokračovat dál a nechceme se vracet, musíme použít přívoz, který je přes kanál Vivari. Je to vor, který visí na železném laně a z každé strany je naviják. Když přijedete k moři, zatroubíte a vor pro vás přijede. My jsme přijeli zrovna, když byl přívoz na naší straně. Najeli jsme a hned se k nám přitočil klučina, strkal nám pod nos náramky a pořád drmolil: „Czech Republik Petr Čech“. Už si holky vybírali, který by se líbil, ale než si vybrali, byli jsme na suchu a cikánka nechali za sebou.

Cesta k řeckým hranicím byla víc po šotolině, než po asfaltu. U jedné hodně velké díry byl dokonce postavený pneuservis. Ještě že máme navigaci, protože značení veškeré žádné. Hranice přejíždíme v pohodě a jsme v Řecku. Silnice se jako zázrakem mění v sjízdný asfalt. Je vedro a opět jedeme okolo moře. Zastavujeme u kempu u moře. Chceme se vykoupat a ubytovat. Je to ale kemp ve svahu, ve kterém jsou terasy pro stany a dole malá pláž plná lidí. Těžko Marušce vysvětlujeme, že se tady nevykoupeme. Musíme jí slíbit, že se jedeme koupat jinam. Po pár kilometrech si Jitka všimla parkujících aut u silnice. Nikde nic, jenom auta.“Tam bude určitě koupání. Co by tady ta auta jinak dělala.“ Říká Jitka. Tak parkujeme a jdeme dolů po cestě k moři. Už cestou potkáváme lidi v plavkách a chválíme mamku, jaký má dobrý postřeh. Přicházíme na krásnou oblázkovou pláž. Okolo skály a keře a na pláži několik koupajících se Řeků. Maruška se svlékla dřív, než jsme našli místo pro deku a už byla v moři. Já jsem se ještě vrátil k autu pro pár věcí a potom už se koupeme a odpočíváme. S Jitkou jsme doplavali až na druhou pláž a užívali jsme si, že jsme chvíli sami. Vykoupaní a osvěžení pokračujeme dál. Za benzinkou odbočujeme vlevo na cestu. Okolo jsou ohrady s ovcemi. Nakonec nacházíme místo, kde se rozšiřuje cesta. Otevíráme rakev, vytahujeme karimatky a spacáky, Jitka vaří večeři, já si sedám na židličku, otevírám teplé pivo a vůbec nám nevadí, že nejsme v kempu. Večer mi Monča říká: „Taťko, víc na jih už nejezdi, už je velké teplo.“ A opravdu bylo. V noci vyhrál ten, kdo měl nejslabší spacák a budili jsme se teplem. Další den chci udělat radost hlavně Jitce a dopřát ji rekreační středisko. Už při příjezdu do Pargy vidíme víc lidí, než za celou dovolenou.

A tak si procházíme město, Maruška líže zmrzlinu, Monča si místo ztracené kšiltovky na hlavu posadila Řeckou čepici a my jsme si koupili mapu Řecka. Potom už se jdeme koupat. Městská pláž nám nevyhovuje, ale na schlazení dobrý. Jdu se poohlédnout po jiné pláži a za chvíli se stěhujeme. Parga leží u moře mezi skalami. A mezi skalami jsou krásné oblázkové pláže. Právě na jednu takovou teď míříme. Tady je to jak stvořené pro šnorchlování. Tak se střídáme a Jitka to učí i Marušku, které se to velmi líbí, protože vidí spousty rybiček. Začíná být nesnesitelné vedro a my jdeme na oběd. Co jsme ušetřili za nocleh pod širákem, necháme v místní taverně. Vzpomínáme, jak jsme byli v Řecku před deseti lety a co nám nejvíc chutnalo. Jitka zkouší musaku a já si dávám kalamáry, které jsem měl naposledy právě před deseti lety v Řecku. Děti mají ryby a Maruška ochutnává od každého. Nakonec nám jako zákusek přinesli zdarma mísu melounu. Spokojeně odcházíme na pláž, kde si naposledy užíváme moře. Ještě poslední vykoupání a rychle k autu, ať dneska ještě něco ujedeme. Další cíl je totiž pohoří Vikos s třetím nejhlubším kaňonem v Evropě. Od moře prudce stoupáme. Zjišťujeme, že ani v Řecku se na kvalitu sinic nejde spolehnout úplně. Takže stále ve střehu a stále vzhůru. V horách bude těžké hledat místo na vyspání, navíc se holky hlásí, že by se rády osprchovaly. U města Joanina je na mapě velké jezero, tam bude určitě camping. Do Joaniny přijíždíme za tmy, camping u jezera skutečně je, poměrně snadno jsme ho našli a ubytovali se zde. Stan jsme nestavěli a spíme pod širákem. Ráno když jdu platit, zjišťuji, že je dobré ptát se na cenu předem. Naše dvě děti nám počítají jako dospělé, tak platíme za noc pod širákem 40 Euro! No za blbost se platí, tohle byla noc k nezaplacení! Další nepříjemné překvapení nám přichystalo do teď spolehlivé autíčko. Na volnoběh běží, ale jak se chci rozjet chcípne. Joanina je velké město, tady určitě bude servis na Škodovky. Jdu se tedy zeptat správce, který mě usazuje tím, že dnes je svátek a nikdo v Řecku nepracuje, pak je sobota a neděle, takže až v pondělí. Jediné co mi poradil, že zavolá asistenční službu, která nás odtáhne do Čech. Takže odtud pomoc nepřijde. A tak beru mobil a volám jednoho opraváře za druhým a zkouším opravovat sám. Odpojuji baterii, čistím palivový filtr a v nouzi nejvyšší volám kolegu, který měl auto přede mnou. Ten mi s klidem řekl, že je to u tohoto auta normální, že stačí vyměnit baterku v imobilizéru. Tak jdu shánět baterku, jenže je svátek a ve svátek se v Řecku přece nepracuje. Všude na mě koukají jako na blázna, že chci ve svátek něco koupit. Všude je zavřeno. Otevřeno má jen pár malých trafik. A tak v poledním horku běhám po Joanině a sháním 3V baterii 2032. Přicházím až k bulváru u jezera, kde je jedna kavárna vedle druhé. Všechno plné, je těžké po ulici projít. Takhle vypadá Řecká krize, myslím si a poctivě procházím kavárnu za kavárnou, krámek za krámkem. Nakonec po třech hodinách v jednom zlatnictví mají to, co hledám. S radostí běžím zpět k autu, Péťa mění baterku a jako mávnutím proutku auto jede. Jedeme na sever a do hor. Stále stoupáme a těžko hledáme cestu. Zatáčkami jedeme stále vzhůru a obdivujeme krásná panoramata. V tom asfalt končí a přechází v turistický chodníček. Jdeme tedy dál po svých a po pár stech metrech přicházíme k vyhlídce na třetí nejhlubší kaňon v Evropě. Výhledy jsou úžasné a rádi zapomínáme, že ještě před pár hodinami to s naší dovolenou vypadalo bledě. Zážitek nám zpestřuje osel, který se rozhodl pást zrovna na vyhlídce.

Dokud se nechal hladit, tak bylo dobře. Horší bylo, když nám zatarasil zpáteční cestu a my ho museli odtlačit, abychom tam nemuseli přenocovat. K přenocování jsme si už cestou vyhlédli parkoviště s posezením. Jitka vaří guláš a Péťa jde stavět stan. Tedy jen jeho vnitřní část, Péťa to vymyslel včera v kempu a protože se to osvědčilo, stavěli jsme to od té doby pokaždé. Chrání před komáry a je to krásně vzdušné. Do stanu lezou děti a my s Jitkou spíme pod širákem. Ráno jedeme do vesnice Vikos, kde chceme udělat pěší tůru. Chceme se ptát na cestu, ale pasáci ovcí mluví jen řecky a nikdo jiný tu není. Ještě že vedle jednoho kostelíka nocují dva Angličani. Ti nám říkají, že cesta je samá zatáčka a je to nahoru a dolů. Přesně tak to bylo. Cestou se vyhýbáme ovcím, kozám i kravám. Hned na kraji vesnice je hotel a parkoviště, kde je východisko turistických cest. Parkujeme a cesta nás vede dolu do údolí. Za úmorného vedra přicházíme k vyschlému korytu řeky. Děti litují, že tu není voda, rády by se zchladily. Najednou z koryta vytéká voda a rázem je tu dravá horská říčka. Ve vedru nám rychle dochází voda, tak poprvé v životě pijeme vodu z řeky a je moc dobrá. Za chvíli už je vody tolik, že se v ní dá plavat. Maruška už je k neudržení a Péťa s Mončou se k ní rádi přidávají. Půl hodiny se cákají v ledové vodě. Trochu máme strach, aby nenastydly, ale je takové vedro, že jsou za chvíli suchý.

Cestou zpět ještě objevujeme kapličku, schovanou mezi skalami. S Maruškou na zádech dupeme do kopce. Dalo to zabrat, ale zvládli jsme to. U auta měníme pohorky za sandály a opouštíme pohoří Vikos. Řecko necháváme za zády a opět vjíždíme do Albánie. Jestli jsem se doteď podivoval nad kvalitou zdejších silnic, tak tady od hranic do městečka Leskovac je to naprostá katastrofa. Tady asfalt prakticky neexistuje. Navíc je to úzké, zatáčky a velmi hornaté. Všude se motají kozy, ovce, krávy a kluci, kteří je hlídají. Předjíždíme několik chlapů s koňmi, kteří měli na sedlech upevněné baňky, podobné těm, do kterých jsme u dědy dávali mléko. Teprve druhý den jsme zjistili, že to nevozí mléko, ale vodu. Jezdí si k horským potokům pro vodu pro sebe i pro zvířata. Přijíždíme do městečka Leskovac, rád dělám pauzu a jdeme na večeři. Leskovac je horské městečko a večer jsou snad všichni jeho obyvatelé na ulici. Starší lidé posedávají u domů, na ulici se honí kluci a venku před hospodou hrají dědci domino. Strašně to prožívají, hádají se, každou chvíli některý z nich vztekle praští do stolu, až se kostky rozlétly a okolo stojí tlupa čumilů, kteří je povzbuzují. My jsme si sedli před místní hotel a opět marně luštili albánský jídelní lístek.

Podle překladu obsluhy jsme si něco objednali a čekali, co vlastně dostaneme. Přinesli nám tři talíře plné masa. Na jednom talíři bylo skopové, na druhém šest kuřecích stehen a na třetím tři ryby. Po týdnu stráveném na cestách nám to připadá jako královská hostina. Dosyta najedeni jedeme dál. Trochu mám strach, kde v těchto kopcích budeme spát. Naštěstí kousek za městem rázem hory končí a začíná rovina. Hned první odbočkou jsme se vydali do polí a našli rovné místo, kde si děti postavily stan a my s Jitkou se vyspali pod širákem.

Ráno jsme pokračovali směrem k městu Korce. Jedeme albánským venkovem. Je neděle tak se díváme po nějakém kostele V Albánii bylo náboženství za komunismu zakázané, tak všechny kostely jsou prakticky nové. Na severu to byly hlavně mešity a tady na jihu podél hranice s Řeckem kostely řecko pravoslavné. Stavíme u prvního vesnického kostelíka, nebo spíš kaple. Chceme si ji alespoň prohlédnout z venku. Ale když jsme vzali za kliku na bylo otevřeno, šli jsme dál. Interiér byl poměrně chudý, ale vkusný. Zapálili jsme svíčku, pomodlili se a jeli dál. Takto jsme navštívili ještě dva kostelíky a všude to bylo podobné. Všude bylo otevřeno. Monča se chtěla stavit v nějakém Albánském městě. Tak jsme ji slíbili, že ji zastavíme ve čtvrtém největším městě Albánie Korce. Když jsme projížděli předměstími, vůbec se mi nechtělo tady vylézat z auta. Byly to totiž podobné chudinské čtvrti, jalo jsme viděli na Východním Slovensku. Domy bez oken a dveří a okolo se prohánějí tlupy snědých dětí. Dospělí sedí venku před domy, kouří a popíjejí. Na kruhovém objezdu, když už jsme chtěli jet směr Ohrid, Monča zavolala, že napravo vidí velké domy. Tam bude určitě centrum, kde se dá nakupovat. Objel jsem tedy kruhák ještě jednou a jel, kam si Monča přála. A skutečně, za chvíli jsme přijeli do centra. Nejdříve jsme uviděli velký trh. Tam ale byly jen staré hadry a boty. Sotva jsme tam vlezli, už jsme utíkali pryč. Už jsem chtěl sedat do auta, že mi to Albánské nakupování úplně stačí. Holky mě ale přemluvili, a tak jsme šli dál. Ulice byly široké, plné lidí a většinou bez asfaltu. Nějaké obchody tu jsou, ale většinou se obchoduje na ulici. Míjíme prodavače banánů, náramků a domácích zvířat. Babča sedí na lavičce, před sebou má králíka a pod lavičkou za nohu uvázanou slepici.

Za tímto trhem už je trh s ovocem. Místní tu prodávají vše, co vypěstují. Tady už nakupujeme. 3 kila paprik za 100 lejků, což je asi 20 korun. Dobrý, ale kdo to má nosit? Za zeleninou je zděný domek a tady už je úroveň prodeje lepší. Všechno čisté a všude samý sýr a olivový olej. Už jsme ale tak unaveni, že jen procházíme a nevíme co koupit. Nakonec kupujeme kousek sýra a olivový olej. Už toho víc nepobereme, tak odjíždíme směr Makedonie. Na albánské poměry byla silnice ve výborném stavu, takže jsme za chvíli u Ohridského jezera. Na hranicích nás ale čeká překvapení. Celník si všiml, že číslo na zelené kartě je jiné, než na techničáku. Tím pádem nejsme pojištěni a musíme si koupit pojištění. Je ale neděle a kancelář funguje jen ne celnici na druhé straně jezera. Chvíli trvalo, než jsem se uklidnil, ale nic jiného nezbylo. Objeli jsme tedy po Albánské straně jezero, což byl další z řidičských zážitků na této dovolené. Široká cesta, většinou bez asfaltu a provoz jako na D1.Každý si hledá tu svou cestu, protože čáry na silnici neexistují. Takže tady je možné všechno. Když si vyberu cestu s nejmenšími děrami, mohu si být jistý, že stejnou cestu si vybere i auto jedoucí naproti. Docela si to užívám, připadám si jako na závodech, až mě Jitka musí připomenout, že nejsem na závodech, ale na dovolené a že mám v autě celou rodinu. Celnici projíždíme bez problémů, tady už nikdo pojištění nechce. Za hranicemi se opět silnice zázračně proměňuje. Také Makedonštině rozumíme lépe než Albánštině. Za chvíli už jsme stavěli stany v kempu Gradiště. Ohridské jezero leží 600 metrů nad mořem, takže i přes jižní polohu je tu chladněji. Večer jsme se šli vykoupat do jezera a já v místním krámku kupuji pivo a u stanu zapíjím příjezd do kempu. Druhý den jsme vyjeli do národního parku Galičica. Kousek za kempem je závora, kde vybírají vstupné do parku. Se správcem mluvíme spíš česky, než anglicky. Makedonština je totiž slovanský jazyk, jako čeština. Dozvídáme se, že musíme ještě asi 20kilometrů do kopce autem. Po asi půl hodině jízdy do kopce parkujeme u turistického ukazatele a vydáváme se pěšky na 2254 m.nad mořem vysoký Magaro Peak.

S Maruškou běžíme napřed, hrajeme hry a ona zapomíná, že ji bolí nožičky. V horách jsme skoro sami, jen se předháníme se skupinou Poláků, kteří kroutí hlavami nad tím, jak je předhání čtyřleté dítě. Nechci se vychloubat, ale tentokrát se mi podařilo Marušku zabavit tak, že vyběhla kopec jako by nic. Pohoří Galičica leží mezi Ohridským a Prespanským jezerem. Jak stoupáme vzhůru otevírají se krásné výhledy na obě jezera.“ Konečně jsme někam došli!“ Zvolal Péťa, když jsme se vyškrábali na vrchol. Naráží na to, že se nám zatím nepodařilo žádného vrcholu dosáhnout a vždy jsme se vrátili, buď kvůli počasí, nebo Marušce. Teď je nejen on navýsost spokojený, že se nám to podařilo. Na vrcholu už ale unavenou Marušku dávám do sedačky a ta okamžitě usíná. Se spící Maruškou na zádech se pomalu a opatrně dáváme na zpáteční cestu. Vychutnáváme si hory a pomalu klesáme. Když jsme přišli k autu, Jitka ještě natrhala nějaké bylinky na čaj, sedáme do auta a jedeme do kempu. Tady sundáváme propocená trika a jdeme se koupat. Jezero je neuvěřitelně čisté. Ať plavu jak chci daleko, vždy vidím na dno. Takže vidíme spousty malých rybiček, které se v jezeře prohánějí. Jen do mě při plavání pořád něco naráželo. Nejdříve jsem se stále otáčel a nevěděl co to je. Až, když jsem plaval zpátky, zjistil jsem, že to jsou právě ty malé rybičky. Stále do mě ze všech stran narážely. Na břehu jsem to říkal ostatním a oni na mě zírali, jako že si vymýšlím. Jim se nic takového nestalo, asi jsem rybičkám chutnal jenom já. Další den se po ranním vykoupání vydáváme do Správního města Ohrid. Ohrid je historicky velmi významné město.

Ve starověku se jmenovalo Lichnidos a obýval ho krám Filip II. Ve středověku šlo o jedno z nejvýznamnějších měst na Balkáně. Působili tu věrozvěsti svatý Klement a svatý Naum, žáci Cyrila a Metoděje. Proto je dnes v Ohridu na co se dívat. Parkujeme a jdeme se nejdříve najíst do místního stánku s rychlým občerstvením, potom jsme prošli pěší zonou, minuli mešitu a přišli k řecko pravoslavnému kostelu. Tam byla zrovna bohoslužba, tak jsme šli dál a asi půl hodiny poslouchali zpěvy a pozorovali kněze a věřící, jak se různě křižují a kněz je chvíli za oltářem a chvíli s kadidlem okuřuje věřící. Potom jsme šli na trh, kde jsme nakoupili ovoce a sýry. Jitka prohlásila, že má hlad a potřebuje maso. Po dvou týdnech o těstovinách a konservách se není co divit. Tak jsme zakotvili v jedné hospůdce a holky si objednali různá jídla za různou cenu, ale přinesli jim naprosto to samé, podobalo se to našemu guláši. Jitka to měla s chlebem a Monča s rýží. Zajímavé bylo, že s rýží to bylo o polovinu levnější, než s chlebem. Zatímco si vychutnávali teplé jídlo, já jsem si skočil do krámku pro olivy. Mám je rád a tak si je chci koupit tady, kde rostou. Spokojeni se vracíme k autu a jedeme zpět do kempu. Tam si užíváme večer v Balkánském duchu s vínem, sýrem a olivami. Další den chceme odpočívat. Tak se ráno odkutálíme na asi 200 metrů vzdálenou pláž, koupeme se a jíme nanuky. Péťa vymyslel pro sebe a pro Marušku zábavu. Vytáhl ze svého batohu další velmi důležitou věc a to podběrák na ryby. Jak už jsem říkal, jezero je tak čisté, že rybičky jsou krásně vidět.

Takže stačí stát, nebo sedět ve vodě a počkat, až rybky připlavou blízko a pak je podběrákem chytit. Ryby jsou ale mrštné a v podběráku skončit nechtějí. Stejně jich ale odpoledne mají plnou láhev. Péťa je chce totiž usmažit na oleji. Maruška nás překvapuje, protože najednou začíná plavat. Sice pár temp a s hlavou pod vodou, ale super. Odpoledne se i s rybičkami vracíme ke stanu. Tam Péťa okamžitě začíná rozpalovat olej a když má tu správnou teplotu, hází na plotýnku rybičky. Jaké je ale zklamání, když oheň najednou slábne, až uhasne docela. Stalo se to, čeho jsem se poslední dny obával, došla bomba. Takže máme smůlu, smažené rybičky nebudou a teplá večeře také ne. Žužláme chleba se sýrem a s konzervou a užíváme si poslední večer u Ohridského jezera. Ráno balíme stany, platíme kemp a odjíždíme směr Skopje. Večer přespáváme v Srbsku u kukuřičného pole a v pátek odpoledne přijíždíme domů. Ještě nemáme vybaleno a Monča říká: „ Taťko, dovolená super a kam pojedeme příště?“ „ Nech se překvapit.“ Tvářím se tajemně, ale v hlavě už se mi rodí plány na další dobrodružství.