Gruzie

Proč Gruzie? Jak Tě napadla Gruzie? Co to vůbec je Gruzie? Takové a další otázky se po našem návratu z dovolené jen rojily. Jako odpověď nakonec dobře posloužila pohádka, kterou jsem slyšel od kamaráda Mirka, který tuto krásnou zemi několikrát navštívil. Tak si sedněte a poslouchejte: “Kdysi dávno žily všechny národy pohromadě. Bůh viděl, že to nedělá dobrotu, tak řekl, aby k němu ráno všichni přišli a on dá každému národu kus země, kde může žít. A tak ráno hned začal rozdělovat. Francouzům dal Francii, Somálcům Somálsko, Brazilcům Brazílii. Večer, když už bylo vše rozděleno, Bůh odchází, když vidí pod stromem sedět skupinu lidí. Jde k ním a ptá se, co chtějí. Oni řekli: „Pane Bože, tady byla taková fronta, že jsme si lehli pod strom a usnuli, no a teď už tady nikdo není.“ Bůh smutně řekne:“ No jo ale já už všechno rozdal, já už nic nemám.“ „To nevadí Pane Bože pojď sem k nám, sedni si a dej si s námi víno.“ Bůh se diví a řekne: Každému národu jsem dal kus země a žádný mi za to ani nepoděkoval. Vám jsem nedal nic a přesto mě hostíte. Tak víte co, já jsem si kus země nechal pro sebe. Jsou tam hory, je tam moře, jsou tam nížiny, kde můžete pěstovat své výborné víno.“ Tak dostali Gruzinci Gruzii. Tato pohádka ukazuje za prvé krásu Gruzie, která přestože není rozlohou velká v sobě ukrývá velkou rozmanitost. Vůbec poprvé jsme během jedné cesty navštívili Vysoké hory, štíty Velkého Kavkazu přesahují 5.000 metrů nad mořem, poušť, deštný prales i moře. A za druhé pohádka přibližuje pohostinnost místních lidí. Ta sice začíná být vystavena tvrdé zkoušce turismu, nicméně stále je a my jsme se o tom několikrát mohli přesvědčit. Ale od začátku. Je čtvrtek 30.7.2015 a my stojíme na nádraží v Novém městě nad Metují a těšíme se na dnešní putování, na jehož konci má být hlavní město Gruzie Tbilisi. Jsme tady v plné polní, to jest s batohy, které by měly obsahovat vše, co budeme příští tři týdny potřebovat a taky v plné sestavě. To jsem já s Jitkou a naše tři děti: sedmnáctiletá Monča, šestnáctiletý Péťa a pětiletá Maruška. Tak nastupujeme do vlaku a přes Týniště, Hradec Králové a Pražské hlavní nádraží jsme se ocitli na letišti Václava Havla. Děti zaujaly vozíky na zavazadla. Péťa naložil Marušku a drandí s ní po letištní hale. Tady balíme batohy do potravinářské folie. Jitka, která to tak dobře zvládala při cestě do Thajska, kvůli bolesti zad nemůže, tak to zkoušíme s Péťou. Nakonec se na nás Jitka nemůže dívat a poslední batoh balí ona. A to se už otevírá brána pro let do Kijeva. Ihned je tu velká fronta Ukrajinců, kteří se už těší domů a netrpělivě přešlapují před bránou. Po odbavení už je to rutina a za chvíli sedíme v letadle. Letadlo nás překvapuje, jak je malé. Děti jsou zklamané, že nemají k dispozici monitor, sluchátka, ani filmy a hudbu. Mě vadí, že nebudu mít přehled kudy letíme. A tak místo, abychom sledovali na monitoru instrukce, jak si máme v případě nehody obléknout záchranou vestu, sledujeme z blízka letušku, která nám to vše předvádí naživo. Což nakonec není tak špatné, protože letušky mají Ukrajinci docela pěkné. A tak letíme. Další výhoda malého letadla se ukazuje při přistávání. Všem se nám zdálo, že tentokrát naše uši tolik netrpěly, jako při přistávání s velkými letadly. V Kyjevě na letišti opět při odbavení s Jitkou pískáme a musíme zout pohorky, abychom unikli přísně se tvářícím Ukrajinským celníkům. Další problém musíme řešit, když se děti ozývají, že mají hlad. V letadle totiž nebylo žádné jídlo a chleby s řízky zůstaly v batozích. Dáváme tedy dvakrát boršč, kterým největší hlad zaháníme. Při toulání po letišti objevujeme místnost pro rodiny s dětmi. Zde je nejen postýlka pro děti, ve které si Maruška ráda odpočívá, ale i kuchyňka s rychlovarnou konvicí. Tady trávíme hodinu čekání hraním karet a už jdeme do druhého letadla směr Tbilisy. Letadlo má asi hodinové zpoždění, let probíhá v pohodě, jen Maruška už je velmi unavená a usíná u Jitky na klíně, což se nelíbí letuškám, které nám přinášejí zvláštní pás, kterým Maruška musí být také při přistání připoutána. Do Tbilisy přilétáme o půl jedné v noci. Po vyzvednutí zavazadel nás už nahání taxikář. Chvíli studuje reservaci hostelu, potom tam volá a nakonec kýve, že ví kam. Veze nás noční Tbilisy. Asi po půl hodině přijíždí do tmavé ulice, že je to tady a majitel za chvíli přijde. Tak stojíme v noci s batohy v tmavé neosvětlené, neútulné ulici v Tbilisy a doufáme, že někdo přijde. Asi za pět minut skutečně přijel taxík s majitelem hostelu. Zavedl nás do místnosti bez oken s dvěma palandami, s tím, že musí trochu uklidit, máme si odpočinout ve vedlejším pokoji. Tam vytahuji jediné pivo, které jsem přivezl z Čech jako dárek a mizí v mém žaludku. Péťa to komentoval větou:“ Tak a je po dárku.“ Asi půl hodiny majitel a nějaká slečna, která se okamžitě v noci objevila uklízeli pokoj, pak jsme se mohli nastěhovat. Je horko a bez okna se špatně větrá, tak pouštíme větrák, dáváme sprchu a unaveni usínáme. Ráno balíme malý batůžek a vyrážíme do Tbilisy. Nejprve vůbec netušíme kde jsme a jdeme velmi neturistickými ulicemi, kde běhají psy, kočky a před domy sedí domorodci, kteří na nás koukají, jako kdyby turistu viděli poprvé v životě. Šli jsme instinktivně a v jedné galerii s obrazy jsme se dozvěděli, že jsme jen pár metrů od mostu, přes který se dostaneme do centra. Zjišťujeme, že s Angličtinou u místních moc nepochodíme, zato velmi ochotně mluví Rusky. Už na mostě míjíme několik prodejců s čímkoli a za mostem v parku to graduje. Jeden prodejce vedle druhého, hrníčky, příbory, nože, dýky, bajonety, šavle, obrazy Stalina i Hitlera. Jeden chlapík, když zjistil, že jsme z Čech mi ukazuje plakát se Švejkem. Vytahujeme svačiny a Péťa se opatrně ptá, jestli okolo půjdeme ještě zpátky, že by si chtěl koupit nějaký nůž. Tak obcházíme prodejce a já zjišťuji, co vlastně Péťa chce. Bajonety a šavle ho nezajímají, zato se zastavil před americkým vojenským nožem. Začínám smlouvat. Nejdříve chce 150 Lari, ale když se dáváme do řeči, zjišťuje, že jsme z Čech, slevil na sto. Od té doby jsme velmi ochotně dávali najevo svoji státní příslušnost, protože to bylo výhodné. Čechy brali jako národ, který se postavil Rusům a tudíž jsme jim velmi sympatičtí. Nakonec nůž kupuji za devadesát Lari. Maruška dostala od jiného chlapíka odznak s Matkou Gruzií, se kterou jsme se ještě ten den seznámili a hrdě si ho připnula na šaty. Potom jdeme do Alexandr parku, kde osvěžují zeleň automatické kropiče, které Maruška ihned použila jako sprchu, jen v kalhotkách běhá po parku a nechá po sobě stříkat. Když ji přesvědčíme, že musíme jít dál, tak je o pár kroků dál fontánka, ve které se koupou děti. Tady jsme opět museli zastavit, aby se Maruška ve vodě vyřádila. Nad parkem už navštěvujeme první kostel a prohlížíme si krásné malby. Gruzie je kolébka křesťanství, takže většina kostelů je opravdu stará a pochází z šestého, nebo sedmého století. V Tbilisy jsou na každém rohu pítka s vodou, takže stále pijeme a dopouštíme petky a horko tak je snesitelnější. Přicházíme k modernímu mostu Míru přes řeku Kura, která protéká městem. Od něho vede lanovka nahoru k Matce Gruzii. To je ohromná socha tyčící se nad městem. Rozhodneme se tam dojít pěšky a instinktivně se vydáváme tím směrem.

Jak stoupáme, ubývá stín, ale nakonec se okolo Betlémského kostela dostáváme až k obří soše. Tady jsou stánkaři a také lidé, kteří vyjeli nahoru lanovkou tady utrácejí své peníze. My svačíme na schodech vedle sochy a druhou stranou pod lanovkou scházíme dolu. Tady měníme peníze, abychom měli dost do hor a zkoumáme ceny výletů do kláštera David Karedža, kam máme namířeno zítra. 240 Lari se mi zdá hodně, tak to necháváme, že to nějak dopadne. Večer přicházíme k hostelu, u krámků ve vedlejší ulici kupujeme chleba, pro Marušku džus a pro mě pivo. Když jdu okolo pekárny, kde pečou velké placky chleba, přichází k okénku pekař s půllitrem piva a ťuká si s mým lahváčem. Od té doby se zdravíme a vybírá mi ty největší chleby. Ráno balíme, napouštíme všechny lahve vodou a vyrážíme. Sotva jsme vylezli před hostel, zastavuje nám silnější chlapík a ptá se, jestli něco potřebujeme. Říkám, že chceme do kláštera David Garedža, který je na jih od Tbilisy až na Azerbajdžánských hranicích a žádná veřejná doprava tam nejezdí. Chvíli někam volá a potom nabízí, že nás tam za sto dolarů hodí. Chvíli smlouvám a nakonec přistupuji na 200 Lari. Domlouváme, že za půl hodiny vyrazíme. Po nákupu chleba a rajčat čekáme na smluveném místě. Za chvíli přijíždí auto s volantem vpravo. Dost mě to překvapilo, protože se jezdí normálně vpravo. To jsem ještě nevěděl, že je to tu celkem běžné a i když aut s volantem vlevo tu jezdí víc, ani druhá varianta není vzácná. Nasedáme, Maruška Jitce na klín a jedeme. Cestou se bavíme o Gruzii, Tbilisy i o fotbale. Opouštíme Tbilisy a projíždíme Gruzinským venkovem. Pak vjíždíme na cestu, kde kvalita asfaltu silně připomíná vloni navštívenou Albánii. Musíme jet velmi pomalu, abychom nepoškodili auto. Jedeme okolo solného jezera a jinak je okolo jen vyprahlá polopoušť. Sem tam potkáváme terénní auto. Asi po dvou hodinách přijíždíme na parkoviště, kde už stojí několik aut. Jak jsme vylezli z klimatizovaného auta, praštilo nás horko. Minimálně 40 stupňů, žádný stín a vyprahlá krajina kolem. Necháváme průvodce u auta a vyrážíme. Míjíme funkční klášter se zahradou a stoupáme nahoru. Strašné horko a dochází voda. Nahoře je kaplička, kde ve stínu odpočíváme. Přemýšlíme, jestli se nevrátit, ale to přece nejde! Když jsme tady, tak to projdeme celé. Do teď jsme viděli jen dvě díry ve skále, které jsme s vděkem přijali jako útočiště před sluncem. Ale podle průvodce by tady toho mělo být víc. Obcházíme kopec a dostáváme se na Azerbajdžánskou stranu. Jdeme po státní hranici a hned vidíme, že bylo moc dobře, že jsme se nevrátili. Cesta vede okolo jeskyní. Některé jsou krásně vymalované náboženskými motivy. Dříve to byly krypty mnichů, kteří zde bydleli. V jedné jeskyni Monča objevila snad 80cm velkého gekona, o kus dále zase Maruška velikou žlutou kobylku. Když přicházíme na kopec, vítá nás Azerbajdžánský pohraničník. Chce si povídat, ale mi umořeni horkem se rychle loučíme. Jen si ho chci vyfotit, to ale rezolutně odmítá a říká, že Gruzii fotit můžu, ale Azerbajdžán ne. Nevím, co mají v té poušti tak tajného, že se to nesmí fotit. Klesáme k parkovišti a dělíme se o poslední zbytky vody. U auta už čeká uvařený průvodce. Okamžitě sedáme, pouští naplno klimatizaci a jedeme zpět. Jitka objevila v batohu jednu broskev. Všichni se o ni dělíme a já alespoň ocucávám pecku, abych do sebe dostal nějakou tekutinu. Ve vesnici Udabno, což v překladu znamená Sahara stavíme u krámku a kupujeme vodu. Já s radostí sahám po pivu a Maruška dostává od průvodce Davida zmrzlinu. Cestou zpět průvodce stále telefonuje. Řekl jsem mu totiž, že chceme zítra do Mestie, tak nám zkouší sehnat odvoz. Když neuspěl, jeli jsme v Tbilisy na autobusové nádraží sehnat odvoz tam. Ani tam se to ale nepodařilo. Jeli jsme tedy o kus dál na stanoviště mašrutek. Mašrutka je dodávka s okny, do které je přiděláno co nejvíce sedaček a v Gruzii je to velmi oblíbený dopravní prostředek. Tady se chvíli domlouvá a pak říká, že zítra ráno v šest hodin jede mašrutka do Mestie a že nás sem zítra zaveze. U hostelu opět nakupujeme jídlo. Lidi nás už znají, hlavně pekař se chechtá když mě vidí jak vycházím z krámu s pivem, hned ho otvírám a už mizí v mém vyprahlém těle. Sraz máme zítra v 5 před hostelem. Tak balíme a jdeme spát. Ráno v pět stojíme před hostelem, sedáme do auta a jedeme k mašrutce. David domlouvá mašrutku a jde se domů ještě dospat. Batohy dáváme dozadu, zabíráme místa a čekáme. Zjišťujeme, že místo v šest jedeme v sedm. Mezitím přicházejí další pasažéři. Dva horolezci z Kyjeva, holčina, kterou přivezl tatínek a místo zavazadel jí nacpal pod sedadla dva kanistry s vínem a ostatní byla velká rodina od dětí po babičky, která jela domů, do hor Svanetie, kam jedeme i my. Výprava to byla veliká. Protože mašrutka nemá prakticky žádný zavazadlový prostor, naše tři batohy zabraly skoro celý kufr. Ostatní muselo buď na střechu, nebo pod sedadla, a tím pádem bylo pro nohy ještě méně místa. Vyrážíme, nejprve je krásná dálnice, míjíme Gori, kde se narodil Stalin a kde má museum. Potom už byla cesta horší. Klasický Guzinský venkov. I v menších městech se volně pasou krávy i prasata. Řidič, pohodový padesátník, byl manager celého minibusu. Měl přehled o všech cestujících i zavazadlech. V Zugdidi přistoupil vysmátý, ne úplně střízlivý kamarád řidiče. Za chvíli stojíme u benzinky a on nese kanystr benzínu, který strká pod sedadlo.

Na Monču jdou mdloby a říká, že to snad není možné. Cesta začíná stoupat. Často se vyhýbáme kravám, které stojí na silnici a moc dobře vědí, že se jim nic nestane a kdo chce projet, musí je objet. Jak se blížíme k Mestii, postupně lidi vystupují. Řidič už přesně ví, kdo kde vystupuje a podle toho zastaví. Nám zastavil až v Mestii, šel s námi pro Irinu, která nám ukázala pokoj. Cenu nejprve nadsadila asi na dvojnásobek ceny, která byla podle průvodce běžná. Když jsme ale trvali na 20Lari za postel, nakonec kývla. Hodily se dvě karimatky, tím pádem platíme jen za tři postele. Ještě jsme od řidiče dostali číslo na které máme zavolat, až budeme chtít jet dál. Sotva jsme se ubytovali, spustil se liják a začala bouřka. Místo teplého jídla v hospodě žužláme chleba s rybičkami, abychom trochu ulevili batohům a neměli je na plánovaný trek tak těžké. Ještě prší, když vyrážíme na první obhlídku Mestie. Poprvé vidíme a fotíme proslulé Svanetské věže. Svanetie byl kraj loupežníků a svérázných horalů, kteří se museli spolehnout jen na sebe. Proto u každého domu byla vysoká věž. Ta v dobách míru sloužila jako sýpka. Když bylo nebezpečí, dobytek zahnali do věže, lidé si vylezli do patra a střílnami se bránili proti vetřelcům. Poprvé zkoušíme vlézt do hospody a Jitka si objednává tipickou Gruzinskou hustou polévku. Potom už ale rychle zpět. Cestou ještě kupujeme dva chleby na zítra a rychle spát, ať se na zítřejší první den treku pořádně vyspíme. Ráno vstáváme v 7, balíme a vyrážíme do hor. Jdeme na lehko, to znamená bez stanu a tak musíme dojít do vesnice na nocleh. Jako dnešní cíl jsem zvolil vesničku Chvabiani, která leží asi dvanáct kilometrů proti proudu řeky Mulchry. Správný trek vede vrchem přes hory. Já ale vím, co nás v následujících dnech čeká, tak volím cestu podél řeky. I když jdeme zatím po asfaltu, užíváme si horskou procházku a za chvíli jsme odměněni prvním pěkným výhledem. Průsekem v lese se loučíme s Mestií a pokračujeme po silnici dál. To se vůbec nelíbí Péťovi , který mě hned ukecává, sotva vidí cestu doleva přes most, vedoucí k vesnici. Jdeme tedy po ní a dostáváme se do vesnice vysoko nad řekou, kde jsou snad jen tři obydlené domy a malá kaplička, ostatní jsou už jen ruiny dříve obydlených domů. Ve vesnici ale cesta končí a my musíme dolů k mostu přes posekané louky. Po tomto výletě už způsobně pokračujeme podél řeky. Míjíme krávy na mostě a opouštíme silnici, která vede do Usguli. Držíme se řeky a Marušce ukazuji střechu kostela, který v dáli vidíme:“Tam už je určitě vesnice Chvabiany, tam budeme dnes spinkat“. Moc jistě to ale neříkám, protože okolo řeky jsou vesnice roztroušené poměrně hustě, nikde žádná cedule . Ještě že mám ruskou vojenskou mapu, kde je vše podrobně popsané. Procházíme vesnicí a u jednoho velkého domu na nás paní volá, jestli chceme ubytování. Jdeme se podívat a paní nás vede do velkého pokoje plného svatých obrázků a koberců. Marušku ihned upoutal gauč plný plyšáků. Začínám smlouvat cenu. Nejdříve chce 50 Lari za každého. Vysvětluji že máme dvě karimatky, tím pádem spí dvě děti na zemi, tak potřebuji jen tři postele. Přistupuji na 90, za to dostávám od Jitky vynadáno, že za tu cenu mám chtít i teplou večeři. Má pravdu, včera v Mestii jsme měli jen jednu polévku, děti hranolky a já pivo, jinak jsme od čtvrtka o chlebu. Zkouším tedy paní, jestli nám udělá večeři. Rusky si moc nerozumíme, tak volá dceři, se kterou mluvím anglicky. Nakonec se domlouváme na sto Lari i s večeří. Teď už jsme spokojeni. Paní mi ukazuje, jak budují ubytování. Celý vršek mají ze sádrokartonu rozdělený na pokoje a syn s pomocníkem tam pracují. Za rok bychom nebydleli v pokoji s koberci, ale v hotelové králikárně. Batohy necháváme v pokoji a jdeme se podívat po vesnici. Tady poznáváme krásu i bídu vesnice. Domy z kamení, s šindelovými, nebo plechovými střechami, dřevěné ploty, mezi nimi uličky, kde se musí dávat velký pozor, kam člověk šlape. Volně tu totiž běhají nejen psy, ale i krávy a prasata. Jdeme okolo velkého domu a paní s třemi dětmi nám nabízí ubytování. Jitka říká, že příště dáme vydělat takovýmto obyčejným lidem. Naprosto souhlasím, ale byli jsme unaveni, tak jsme vzali první flek. Tak Maruška dětem dává alespoň české bonbony a my dostáváme lahev s vodou. Na tu jsme totiž vůbec nepomysleli a už máme pěknou žízeň. Kousek dál míjíme chlapíka, který dělá nové zábradlí u domu. Říká, že je to dům z osmnáctého století a on ho dává dokupy. Ptám se jak se tu žije, hlavně mě zajímá, jak je to v zimě. Říká, že tu jsou asi dva metry sněhu, ale auta tu projedou a nahoře směrem k Adishi, kam máme zítra namířeno staví sjezdovku s lanovkou a je tam hodně dělníků. Tak na to se moc netěším, ale místní se určitě těší, že budou mít příjem z turistů i v zimě. Já jsem rád, že tu kličkujeme mezi hovny a ne mezi vypašenými německými turisty, které sem přiveze lanovka. Ještě vyrážíme nahoru ke kostelíku, který vypadá dost zanedbaně. Vysoká tráva, zpustlé hroby. Nevím co si mám myslet, asi sem moc lidí nechodí. Prohlížíme náhrobky. Jsou veliké a lidi tu jsou vymalovaní v životních velikostech. Díváme se na data narození a úmrtí a dochází nám, proč místní chtějí pokrok, lanovku, auta. Žádný z lidí, co tu jsou pochováni nežili déle než 60 let a asi polovina se nedožila 30-ti. Stačí lehká zdravotní banalita, nebo komplikovaný porod a je průšvih. Sestupujeme dolů na ubytování. Na návsi si hrají kluci, potkáváme krávy a prasata, které se vracejí z pastvy a také místní, kteří se vracejí z pole. Proti nám jdou čtyři lidé s kosami, když přijdou blíž, vidíme že to je muž se ženou a dva ne víc než dvanáctiletí kluci. Hned si musím do mých puberťáků dloubnout:“Vidíte, tady děti nekňučí, že si neužijí prázdniny. Je šest hodin a oni se vracejí po celodenní práci z pole.“Od paní domácí kupuji pivo a sýr, sedáme ke stolu a čekáme na večeři. K té je polévka s brambory, chleba a salát. K tomu dostáváme vidličku. Když nevíme co s tím, paní ukazuje, že máme chleba nadrobit do polévky a ten potom vidličkou sníst. Chvíli to zkoušíme, ale za chvíli to paní nevydrží a přináší nám lžíce. Po večeři nám představuje syna, který se živí odvozem lidí z Mestie do Usguli a zpět. Všichni se diví, že chceme jít do Adishi s Maruškou a nabízejí koně. Chtějí 50 Lari, což mi přijde dost, ale hned se dozvídám, že kůň nemůže jít sám a je potřeba ještě průvodce za dalších 50 Lari. To už je skutečně hodně. Maruška celý rok trénovala a lehce ušla na nedělním výletě deset kilometrů. Toto je sice o trochu více a bude to do pořádného kopce, ale zvládne to. Večer objevujeme na gauči molitanové matrace, tak je dáváme dětem pod karimatky, aby to měly měkčí. Ráno vstáváme opět v sedm, Marušku necháváme spát a balíme. V tom vtrhla do pokoje paní domácí a hodně se zlobila, že jsme dali matrace na zem. Ukazuji prstem, ať je zticha, že Maruška spí a vystrčil jsem ji ze dveří. Byla to pracovitá paní, ale strašně na prachy, jedna z těch, které turismus zkazil. V osm máme sbaleno a jdeme do hor. Do teď jsme byli jakž takž v civilizaci, teď jdeme opravdu do divočiny. Procházíme ještě jednou Chvabiani a okolo kostelíčku dupeme stále vzhůru. Nad vesnicí se pasou krávy a také se k nám přidává pes. Jde stále s námi, není zlý ani dotěrný, jen se nás drží. Postupujeme pomalu a děláme přestávky. Je to velmi prudký kopec. Najednou pes vyráží vzhůru a honí stádo koz, které před ním prchá nahoru. V tom vidím, jak se z kopce dolu řítí velká bílá rohatá koza. Profrčela okolo mě a přímo na Jitku s Maruškou. Zařvu a Jitka instinktivně přitiskla Marušku k sobě. Tím koze ulehčila práci. Jedné překážce se vyhýbá lépe, než dvěma. Prosvištěla kolem holek a byla pryč. Ještě že to tak dopadlo. Dohání nás skupina turistů . Jsou to Izraelci a mají místního průvodce z Chvabiani. Zastavujeme na borůvkách a dáváme se s průvodcem do řeči. Je to asi třicetiletý kluk, velmi rozumný a umí dobře anglicky. Jsem rád, že tu je a snažím se skupiny držet. Cesta je sice celkem jasná, ale jde se především po cestičkách vyšlapaných od krav a ty se různě dělí, scházejí a zase rozcházejí. V tom průvodce odbočuje vlevo, zatímco Péťa vepředu šel vpravo jakýmsi korytem potoka . Když váhám, jestli ostatní nevrátit, říká, že je to v klidu, že se sejdeme nahoře. Už chvíli slyšíme hluk aut. Když se vyškrábeme z lesa, koukám a žasnu. Místo klidné horské přírody hnědá pláň s jeřáby, bagry a nákladnímy auty. Výstavba lanovky je v plném proudu. Stojíme na staveništi a nevíme jak dál. Ruská vojenská mapa, kterou Péťa stáhl z internetu a já nechal vytisknout nám je teď k ničemu. Lanovka tam samozřejmě zakreslená není. Do hlíny je zapíchnutá cedule:“ Bufet 50 metrů.“Já jdu s Mončou a s Maruškou se zeptat do bufetu a Jitka s Péťou čekají, jestli se vlevo neobjeví Izraelci s průvodcem. Bufet je pro stavební dělníky. Ochotně ukazují , že máme jít nahoru a pak doprava. Navíc nám nabírají ze sudu do kelímku vodu. Jdeme zpátky, ale u batohů je jen Péťa, Jitka je daleko vpravo u Izraelců a mává na nás ať jdeme k ní. Když jsme k ní došli, říká že máme jít s nimi, že nám průvodce ukáže cestu. Jsem rád a ostatní popoháním, abychom se výpravy drželi. Naštěstí Izraelci nejsou moc zdatní, tak jsme většinou vpředu my a čekáme na ostatní. Ti zastavují ve stínu a vytahují jídlo. K ním do stínu se nevejdeme, tak jdeme kousek výš a dáváme oběd. Na planině postávají hloučky turistů, kteří nevědí, jak dál. Velkou pozornost poutá Maruška. Všichni toho mají plné zuby a když vidí pětileté dítě takto vysoko, tak jim to rozum nebere. Jedna holčina na nás asi půl minuty s otevřenou pusou zírala a teprve potom strčila do kamarádky, aby se podívala na Marušku. Ta zrovna ukazovala, jak hopsá koza, kterou před chvílí z tak nebezpečné blízkosti viděla, takže hopsala vpředu bez známky únavy. Po obědě stoupáme stále po sjezdovce vzhůru. Skoro na vršku je nenápadná pěšinka doprava, kterou se dáváme. Tohle bych sám nenašel. Teď už je to jasná pěšina vedoucí do údolí. Přicházíme k potoku a Maruška je k neudržení. Sundává pohorky, pak i oblečení a vrhá se do vody. Starší děti samozřejmě nejsou pozadu. Tak se uklízím do stínu a čekám až se děti vyřádí. Osvěženi pokračujeme dál. Potkáváme rodinu s třemi dětmi a po anglickém pozdravu poznáváme Českou rodinu. Od nich se dozvídáme důležité věci o Adishi a Iprari, vesnicích, které máme v plánu navštívit. Oni mají ale stan, takže nehledají ubytování. I my je upozorňujeme, kde mají sejít ze sjezdovky do Chvabiany. Ještě asi hodinu jdeme, když se za zatáčkou začnou objevovat Svanetské věže. Jsou v o dost horším stavu, než v Mestii, kde už přišli na to, že je to velké lákadlo pro turisty a že se vyplatí je opravovat. Tady v Adishi jsou rádi, že se uživí a věže už k obraně nepotřebují, tak co by je opravovali.

Jak scházíme k vesnici, vidíme dva chlápky, kteří na nás na cestě čekají. „Uvítací výbor“ dělám si legraci, ale je mi jasné, proč tu jsou. Jakmile přijdeme blíž, jeden z nich nám nabízí ubytování. Jdeme se podívat, vede nás do neútulného domu a do ještě neútulnější místnosti bez okna a bez elektriky. Když odmítáme, ukazuje na místnost kterou jsme přišli, kde jsou manželské postele a malý gauč, na který by se vešla sotva Maruška. Ptám se na cenu a tady je kámen úrazu. Já chci 100 i s večeří, on 200. Chvíli přistoupí na 120, pak zase mele o 150. Ta jsem se naštval a šel pryč. Obešel jsem dům toho vydřiducha a vidím na domě na kraji vesnice ceduli Gasthause. Klepu na dveře a přichází na zdejší poměry silný pán, tomu říkám co chci. Jeho žena jen kývne a ukazuje nám útulný pokojíček s třemi postelemi a sama počítá cenu. Chcete 3 postele a 4 večeře, postel je za 20, večeře za 10, celkem 100 Lari. Spadla mi čelist a jdeme se ubytovat. Dobří a poctiví lidé ve Svanetii ještě nevymřeli, jen se musí hledat. Tito lidé se totiž nevnucují jako vyčůránci, kteří chtějí turisty odrbat. Z okna vidíme, jak syn majitele přivádí koně s hříbětem, to musím s Maruškou ven a koně si hladí. Domácí nám nabízí, že si na něho můžeme sednout. Je to její velký sen, jet tady na koni. Jednak má koně ráda, a pak ví, že když pojede na koni, nemusí chodit. Teď sedí na neosedlaném koni, je to dobré, ale není to ono. Maruška ale věří, že se tady na koni sveze. V domě potkávám průvodce a Izraelce, kteří tu také spí. To je jistota, že jsme ubytování tentokrát zvolili dobře. Jdeme si prohlédnout vesnici. Tady je to jak před 300 lety. Mezi obytnými domy ruiny neobydlených, ze slavných Svanetských věží, většinou rostou břízy. Navíc je večer a to se domů vracejí zvířata. Takže stále potkáváme jak krávy, tak prasata, které jdou neomylně každý ke svému domu. Tam buď stojí, nebo se rovnou dobývají do vrat, dokud je domácí nepustí dovnitř. Jitka jde prát oblečení a já si přisednu k synovi domácích a průvodci, kteří sedí před domem na lavičce. Vytahuji placatku slivovice a nabízím. Přinesli si skleničku, nalili, vypili, nechali na dně zbytek, který pak vylili. Průvodce se ptal, kolik má procent, když odpovídám, že čtyřicet, jen mávne rukou, že domácí má silnější, že večer ochutnáme. Kdybych věděl, co mě čeká, vůbec placatku nevytahuji. Teď se ale jen usměji a jdeme na večeři. Na chodbě usedáme k velkému stolu, kde už sedí čtyři Izraelci. Je prostřeno i pro Marušku, přestože jí večeři neplatíme. To nebyla večeře, ale hostina. Nejprve se na stole objevuje chleba a teplé chapaburi. To je chleba se sýrem vevnitř. Už jsem ho chutnal v Tbilisy, ale takhle dobře to nechutnalo. Dále byl na stole salát z rajčat, paprik, lilku a česneku dělaný za tepla a vynikající. Když jsme byli v nejlepším začali domácí nosit polévku.

Navíc ještě přinášejí na plátky nakrájený sýr. Uvědomuji si, že vše co je na stole domácí vypěstovali, tady musí být soběstační. Po výborné večeři jdu platit. Beru sebou Marušku, která se těší, že bude rozdávat pohledy. K tomu beru pohledy Prahy a Nového Města nad Metují, kde bydlíme. Paní domácí je dojatá a zve nás na návštěvu do kuchyně. Tam domácí právě dojídají večeři. Jsem zván ke stolu a už přede mnou stojí panák domácí pálenky. Domácí říká, že při večeři už vypili tři. Tak jsem to do sebe kopnul a omluvil se, že jsem unavený a jdu si lehnout. Byla to pravda, jen to nebylo z únavy. Vyšel jsem na chodbu a ještě že jsem potkal Jitku, které jsem se chytl, abych nespadl, do pokoje bych sám nedošel. Posadila mě na lavici a já asi čtvrt hodiny rozdýchával jediného panáka gruzinské Čači, jak se říká místní pálence. Ten den už se mnou nic nebylo. Chleba a sýr musela jít k domácím koupit Jitka. Ta se jako ženská z konsumace pálenky vykroutila. Od průvodce se ještě dozvídáme, že zítřejší úsek do Iprari je 22 kilometrů dlouhý. Tak dlouhé jsem to nečekal, ale žádná vesnice cestou není a do Iprari zítra prostě dojít musíme. Ráno tedy vstáváme o hodinu dříve a v sedm hodin už jsem za Adishi. Necháváme malebnou, ale chudou vesnici za sebou. Jdeme čtyři kilometry okolo řeky. Cestou nás předjíždějí koně, které nesou bágly turistům, ti potom na lehko šlapou za nimi. Za chvíli je totiž potřeba přebrodit řeku a místní si přivydělávají převážením turistů přes řeku. Já jsem se na internetu dočetl, že stačí jít kousek proti proudu, kde se řeka dělí na tři ramena a tam přebrodit. Přicházíme k brodu. Tady je to mazec. Tři domorodci na koních převážejí jednoho turistu po druhém. Když vidím silný proud, trochu zapochybuji, jestli to s Maruškou na zádech dám. To k nám už přijíždí chlapík na koni a nabízí převoz. S Jitkou se domlouváme, že necháme převézt Jitku, Marušku a bágly. My s dětmi to přebrodíme. Domlouvám cenu 20 Lari a už podávám Marušku chlapíkovi do sedla. Maruška se dočkala, jede na koni. My jdeme kousek proti proudu a lezeme do řeky. Voda je strašně studená a proud silný. S Péťou jsme za chvíli na druhé straně, ale Monča se zasekla v půli a neví jak dál. Už k ní přijíždí jezdec a nabízí převoz, ale Monča nechce, přebrodit ledovcovou řeku je výzva. Péťa se pro ni obětavě vrací, dává ji své sandále a za chvíli je Monča na druhé straně. Jsme sice na druhé straně, ale ještě musíme přelézt po břehu k Jitce. Podařilo se a přicházíme k místu, kde Jitka hlídá batohy. U brodu se nezdržujeme a stoupáme vysokou travou nahoru do kopce. Tráva je vysoká jako my a Maruška se v ní ztrácí úplně. Najednou se tráva rozestupuje a nalevo se otevírá výhled na ledovec, ze kterého vytéká řeka, kterou jsme před chvílí brodili.

Už se nedivíme, že je tak studená. Za chvíli za sebou slyším dupot a vyhýbám se chlapíkovi s bílým plnovousem, který jede na koni a další dva koně s nákladem vede za sebou. Najednou před námi zastaví a říká: „Davaj ribjonka“ to je v překladu „podej mi dítě“Ptám se Marušky, jestli chce jet na koni a ta nadšeně přikyvuje. Podávám mu tedy Marušku a zkoušíme koňům stačit. Nejdříve odpadají holky. Jitka říká, ať na ně nečekáme, že půjdou spolu. Cesta je stále prudce do kopce a já přestávám stíhat. Péťa mě předbíhá a frčí za koněm. Já koňskému tempu nestačím, snažím se jich alespoň držet. Cesta vede stále vzhůru, les mizí a je tu jen tráva. Občas zahlédnu Péťu, jak dupe za koňmi. Už vidím vrchol, když jde Péťa proti mně. Říká, že jsou s Maruškou nahoře a čekají na nás. Ještě se vracím pro holky a pak na vršku odpočíváme. Potkávám tady i syna domácích z Adishi, veze Izraelcům na koni batohy. Marušce nadšeně svítí oči a vypráví zážitky, z jízdy na koni. Po odpočinku začínáme klesat do dalšího údolí. Tam někde dole leží vesnice Iprari, náš dnešní cíl. Lidí je tu poměrně hodně. Tento trek je dost populární a rozhodně nabízí zatím nejhezčí výhledy na štíty Velkého Kavkazu. Slunce pálí, stín žádný a my dupeme. Jak se míjíme s různými výpravami, jeden Izraelec o Marušce řekl, že je šampion. To se ujalo a každý nás potom tímto označením tituloval. Sešli jsme ze sedla dolu k řece a dali se doprava. Stále po slunci a přes cestu teklo z hor dost potůčků, takže jsme stále brodili. Někdy, když bylo vody málo, jsem Marušce řekl, že může jít vodou, ať si své pohorky taky trochu užije. Když už je krize, objeví se opět pán s koňmi a nabízí svezení. Maruška šťastná sedá před pána, pán si bere její baťůžek a jede. Péťa chce opět stíhat koně, ale zarážíme ho a jdeme sice svižným, ale normálním tempem za Maruškou. Za jednou zatáčkou Péťa jásá, že vidí dům, že už jsme u cíle. Mě se to nezdá, tohle přece není 8 kilometrů, které jsme měli jít podél řeky.

Koukám do mapy a kousek za půlkou má být osada Chalde. Když jdeme blíž, vidíme pár rozpadlých stavení a jen jeden statek, který slouží jako hospoda. Tady postává, posedává a polehává několik turistů. Našli jsme tu i Marušku, která stála u pána a hladila si koně. Šel jsem koupit pivo, dětem čokoládu a vyhledal jsem pána, abych mu dal peníze, že nám tak pomohl. Bez jeho pomoci bychom to nezvládli. On ale peníze rezolutně odmítá. Chlapy, co s nimi sedí u stolu říkají: „takhle pivo“ Rychle jdu do hospody a nesu mu šíleně předražené pivo. Jinde ho kupuji za dvě Lari, tady je za pět. Podávám mu ho a on ho hned dává ostatním. Všichni u stolu sedí na suchu, asi je to pro ně drahé. Ještě slyším, jak někdo říká:“ Ne je Tvoje, Ty jsi pomohl.“ Hodní lidé ve Svanetii nevymřeli, jen se musí s nástupem turistiky víc hledat. Občerstveni jdeme dál, už to jsou jen tři kilometry. Jsme ale tak vyřízeni, že sotva pleteme nohama. Přicházíme do Iprari. Nahoře u cedule“ubytování“ odkládám batoh a padám naznak do trávy. Mise splněna. Hned pod kopcem je cedule“autoservis ubytování“. Jdeme se zeptat. Před domem jsou dva mlaďáci a ukazují nám na zdejší poměry moderní hotel. Holky uléhají do nových postelí a nevypadají na to, že by se odtud chtěly hnout. Když hoteliér vidí, kolik se nás souká do třílůžkového pokoje, lehce navyšuje cenu. Maruška leží, stěhovat se nechce, tak je rozhodnuto. Péťa okamžitě usíná, stíhání koní mu dalo zabrat. My ostatní jdeme na obchůzku vesnice. Od České rodiny víme, že by tu, na rozdíl od vesnic, které jsme už navštívili, měl být nějaký obchod. Maruška má slíbenou šťávičku, Péťa sušenky a já se těším na pivo. Ptáme se a pán nás vede na dvůr jednoho domu, kde v koutě stojí chlaďák a tam je vše co potřebujeme. Na dvoře posedává spousta lidí. Usedáme k jednomu stolu kde se, jak nám znalost angličtiny dovolí zapojujeme do rozhovoru. Je tu živo, u stolu sedí Němec, Francouzka a Italka. Všichni se poznali dnes a baví se, jako by se znali odjakživa. Dopíjím pivo a loučíme se. Musíme za Péťou, pak na večeři a hlavně musíme sehnat chleba. Když se ptáme u jednoho domu, paní říká, že má jen jeden a ten nám hned zdarma přináší. V hotelu už je Péťa vzhůru, tak jdeme na večeři. Měli jsme hrůzu, co to bude, protože vařili dva mladíci a Péťa jednoho viděl, jak táhl z půdy sekeru. Nakonec jsme byli příjemně překvapeni.

V polévce sice plaval salám, ale jinak jsme se slušně najedli. Ještě večer se rozhodujeme, že tady trek ukončíme a do Usguli už nepůjdeme. Jsme vyřízeni a Péťa s Jitkou mají žaludeční potíže. Ráno tedy balíme a jdeme něco stopnout do Mestie. Iprari už totiž leží na cestě, kde se dá jet auty. Když nás vidí kluci z hotelu, nabízí odvoz. Cena 150 Lari je sice strašná, ale tady normální. Když vidím, v jakém jsme stavu, nabídku přijímám. Sedáme do auta a vyrážíme do Mestie. Cesta je samý kámen a kluk s námi jede, jako kdyby nás ukradl. Navíc se spolu přetahujeme o hlasitost autorádia. Okolo nás krásná Svanetie a on jede jak prdlej a do toho navíc řvou střídavě ruské a anglické songy. Když přijel do Mestie jsme rádi, že stojíme opět na zemi. Protože se nám první ubytování v Mestii líbilo, jdeme opět k Irině, ta ale není doma. Hledáme ji tedy ve vedlejším domě, kde jsme ji předtím zahlédli. Ujali se nás dvě ženy a ubytovali v útulném pokojíčku. Dnes chceme odpočívat, tak se jen tak touláme Mestií. Zítra chceme jet k moři, tak zjišťujeme kdy a odkud jede mašrutka. Nakonec přicházíme do baru, kde nám paní dobrou ruštinou říká, že mašrutka do Batumi jede zítra ráno v sedm od baru. Ještě říká, ať přijdeme dříve, že dostaneme v ceně jízdenky snídani. Jsme mile překvapeni, v tomto raném kapitalismu jsme takovou vstřícnost nečekali. Jitka zjišťuje, že jedna svanetská věž je otevřena pro veřejnost jako rozhledna. Marušku zlákalo dětské hřiště, tak tam s ní Jitka čeká a my lezeme dovnitř. Je to několik pater a vždy v rohu je otvor pro žebřík. Ten se mohl v případě nebezpečí vytáhnout nahoru a rodina byla v bezpečí. Lezeme až na střechu a vychutnáváme výhledy na Mestii. Objevujeme pekárnu a kupujeme 2 chleby. Jsou tak teplé, že je Monča nemůže udržet. „To je dobře, teplé jsou nejlepší“ říkám. Monča se mnou sice souhlasí, ale rychle mi chleby podává: „ Když jsou nejlepší, tak si je nes sám“ říká, a mě nezbývá, než je od ní vzít a odnést je na pokoj. Blíží se totiž sedmá hodina a jdeme k domácím na večeři. Jsme zavedeni do druhého domu, kde je v přízemí restaurace a žasneme, jak se stoly prohýbají pod jídlem. Asi dvanáctiletá dcera paní domácí nás obsluhuje. Nejprve opět výborná hustá polévka, potom různé saláty, sekaná s bramborovou kaší, nevíme po čem sáhnout dříve.

Škoda že Péťa s Jitkou mají žaludeční potíže a nemohou si všechno vychutnat. Tak se snažíme alespoň my s Mončou. Po večeři si jde Maruška hrát s místními dětmi na zahradu, nese jim bonbony z Čech a balonky a má z toho velkou radost. Monča dole objevuje piano a zpříjemňuje nám večer svými skladbami. Ještě domácí obdarováváme pohledy z Čech a jdeme spát. Ráno brzy vstáváme. Už víme, že u mašrutky musíme být včas, abychom si vybrali dobrá místa pro sebe i pro batohy. Kdo přijde pozdě, tomu se bágly dovnitř nevejdou a musí na střechu. A tak jsme hodinu před odjezdem u baru. Podle včerejšího slibu opravdu dostáváme čaj a nějaké sušenky. Před tím ještě nakládáme batohy do mašrutky, třebaže řidič nám je chtěl dát na střechu. Ještě jsme svědky strkanice dvou řidičů a už sedáme do mašrutky. Maruška tentokrát své sedadlo nemá a sedí Jitce na klíně. Sotva jsme vyjeli, vidíme, že to bude jiná jízda, než do Mestie. Místo pohodového staršího pána, který se o vše staral a jel velmi rozumně, sedí za volantem mladý řidič, kterého zajímá hlavně mladá spolujezdkyně, kterou si posadil vedle sebe a taky mobil, za kterého stále volá. K tomu jede stylem brzda, plyn, což na zatáčkovité cestě z Mestie je docela mazec. Sjíždíme z hor a za pár hodin už vidíme moře. Napravo je borovicový les a za ním pláž. Docela se mi tu líbí a navrhuji Jitce, že si tu necháme zastavit. Nakonec jen zjišťujeme jak se místo jmenuje a když se nám nebude v Batumi líbit, můžeme se sem vrátit. A už vjíždíme do třetího největšího města Gruzie Batumi. Jedeme okolo přístavu a vjíždíme do města. Ostatní vystupují, my ale nevíme kde jsme a zůstáváme v mašrutce. Nakonec řidič vjíždí do jedné ulice a na chodníku parkuje. Vytahujeme batohy. Jsem uvařený, tak si sedám do stínu a odpočívám. Čilejší Jitka říká, že nám nějaký chlapík nabízí ubytování. Když nám někdo sám od sebe něco nabízí, většinou to za moc nestojí, ale podívat se jdeme. Tmavým průchodem přicházíme k hotýlku. Venku jsou stoly, u kterých posedávají lidé. Vítá nás dcera domácích a vede nás do kuchyně, která je vybavena i lednicí. Výbornou angličtinou říká, že pláž je asi pět minut odtud. Nejdříve si zde chceme jen nechat batohy a nejdříve se podívat na pláž. Hotýlek se nám ale líbí, tak se jdeme rovnou na dvě noci ubytovat. Paní nás vede do třetího patra, do čtyřlůžkového pokoje s klimatizací. Na chodbě je lednice a na balkoně posezení.

Házíme věci do pokoje a jdeme na pláž. Pláž je oblázková, přestože v Batumi měl být písek. Jak později zjišťujeme, oblázky sem jsou navezené. Když se totiž na dvou metrech potopím, písek tu je. Tím pádem je ale moře čisté. Černé moře je velmi příjemné a teplé. Maruška se konečně dočkala moře a pořádně si to užívá. Večer ji s problémy dostáváme z vody a jdeme na večeři. Jitka dává ostri, což je guláš po gruzinsku, s Mončou objednáváme polévku, Péťa rybu a Maruška šašlik, což jsou kousky skopového. Všichni už jíme, jen Maruška se šašliku nemůže dočkat. Když ho konečně dostane, padá do ní a skoro celý ho sní. Jen při placení jsme se nemohli dopočítat. Na lístku byly ceny správně, ale výsledek byl asi o čtyři Lari větší. Když jsem to šel reklamovat, řekli mi že je to správně, že je k tomu připočteno deset procent obslůživanije. Spropitné si prostě připočítali do ceny. Tři dny jsme se cákali u moře. Kolem hotelu byla spousta krámků kde jsme kupovali zeleninu a ovoce, hlavně broskve a rajčata byly výborné. Slunce pálilo, tak jsme šli vždy v poledne domů, koupili suroviny a uvařili oběd. Maruška s Jitkou si koupání libovali, ale pro Péťu to bylo dlouhé a vymyslel si národní park blízko Batumi, že by se tam rád podíval. Nakonec jsme udělali kompromis a domluvili, že do národního parku Mtirala pojedu s Mončou a s Péťou a Jitka s Maruškou půjdou k moři. Nechal jsem to ale děti celé připravit. Ať vidí, jaká je to legrace něco zorganizaovat. Velké jsou na to dost a třeba už po prázdninách ve skautu se jim to může hodit. A tak celý den hledali informační centrum a na internetu sháněli informace o tomto národním parku. A tak v úterý ráno fasujeme jídlo a bereme i pláštěnky, protože Péťa vyčetl, že Mtirala je nejdeštivější místo bývalého Sovětského Svazu. Je pravda, že zatímco u moře bylo krásně, hory na horizontu byly v mlze. Jdeme na městskou dopravu, která nás má odvézt na stanoviště mašrutek. Děti před sebou mapu a hledáme zastávku autobusu. Nejdříve jdeme na opačnou stranu, ale pak nacházíme tu správnou zastávku a hned přijíždí autobus. Lezeme dovnitř a za čtyřicet kopjejek nás autobus zaváží na nádraží. Tam několik mašrutek stojí, tak chodím od jedné ke druhé a pokřikuji Chakvistavi, Chakvistavi, což je název města, kam chceme jet. Jeden pán s melounem v igelitce mává, že si máme přisednout. Za minutu přichází řidič a jedeme. Když řeknu, že chceme do národního parku Mtirala říká, že jede jen na kraj vesnice a k návštěvnickému centru je to pak ještě sedm kilometrů. To děti vědí a také zjistili, že tam jezdí taxi za padesát Lari. To je strašně moc a jsme rozhodnuti to buď dojít, nebo někoho stopnout. Jak sjíždíme z hlavní silnice projíždíme venkovem. Všude krávy a prasata. Za chvíli jedeme okolo řeky, kde se na mnoha místech koupou děti a kousek dál z řeky pijí krávy. Různě nastupují a vystupují lidé, až zůstáváme my a mladý gruzinský pár. Řidič nás zavezl mezi ploty, zastavil a řekl „konečná“. Vystoupili jsme tedy a šli po cestě, kterou nám ukázal. Byla podél řeky proti proudu do kopce. Za chvíli jsme u vstupu do národního parku. Tady mají plánky parku, ten my už ale máme z informačního centra v Batumi, tak jen doplňujeme vodu z hadice a pokračujeme dál. Asfalt končí, dál je to lesní cesta. Stále podél řeky a krásným deštným lesem. S dětmi se shodujeme, že tu vlhko sice je, ale s pralesem v Thajsku se to nedá srovnat. Tam to byl ještě jiný level. U pramínku sedíme a svačíme, když nás předjíždí taxikář. Zastavuje a jde se taky napít. Dáváme se do řeči a nabízí, že nás sveze. Ptám se na cenu, protože padesát Lari rozhodně dávat nebudu. On ale jede stejným směrem stejně prázdný, tak řekl, že za pět Lari nás hodí až k zákaznickému centru. To už bylo lepší. Když nás takhle přiblíží, dojdeme až k vodopádu. Sedáme do auta, které by u nás technickou kontrolou rozhodně neprošlo. Cesta vede přes několik mostů a brodů. U jednoho mostu chlapík zastaví, bere z auta cigára a položí je do trávy k mostu. Sotva jsme se rozjeli začal troubit.

Když se ptám, jestli je nějaký problém, odpoví že ne, že tu jen pro bratra nechal cigarety a troubí proto, aby věděl, že je tam má, aby mu nezvlhly. Velice svérázný chlapík. Za chvíli jsme u zákaznického centra. Divím se a žasnu nad vybaveností parku. Když to srovnám se Svanetií, tak tomu nějak nerozumím. Ne že by tady nebylo hezky, ale se Svanetií se to srovnat nedá. A tam nemají ani značení turistických cest, zatímco tady je ukazatel na každém rohu. Míjíme několik domů, domků a chatrčí, kde jsou zatím ještě zavřené hospody. I když hospoda je ve většině případů silné slovo, spíše stánky s občerstvením. Přicházíme k mostu a nevíme jak na druhou stranu. Je tu jakási zavřená bouda a na druhou stranu vedou jen provazy. Hned se objevuje babička a chce po nás tři Lary za přejití. Péťa protestuje, že přece nebudeme platit za přechod přes most. Už za sebou máme brodění ledovcové řeky, tak proč bychom nepřebrodili tuto. Když paní vidí, že z nás nic nevyrazí, nechává nás přejít zadarmo. Teď teprve vidím, co je to za vynález. Lezeme do boudy, paní zavírá dvířka, Péťa točí jakýmsi kormidlem. Tím budka pomocí provazů a kladek jede na druhou stranu. Na druhé straně vystoupíme z boudy a paní si ji přitahuje zpět. Jsme tu první návštěvníci, takže je tu úplný klid a my si vychutnáváme cestu deštným lesem. Občas smetu z obličeje pavučinu i s pavoukem a stále stoupáme k vodopádu. Chvíli už slyšíme hučení a za chvíli se nám objevuje v plné kráse. Péťa ihned odhazuje tričko a v kraťasech leze pod vodopád. Po něm se jde koupat i Monča. Jsme tu sami a užíváme si to. Pořádně vykoupaní se vracíme. Potkáváme první návštěvníky mířící k vodopádu. Ještě že jsme vyrazili tak brzy, s ruskými paničkami, v lodičkách by to u vodopádu nebylo ono. Restaurace jsou už otevřené, tak v jedné dávám pivo a jdeme zpět. Proti nám jezdí terénní auta s návštěvníky. My jsme spokojeni, že jsme si národní park prohlédli sami a vychutnali si prales v tichosti. Zatahuje a mám strach aby nepršelo. Opouštíme prales a přicházíme k mostu, kam má přijet mašrutka.

Už tu stojí houf lidí. Jak přijíždí, lezou dovnitř jen dvě paní a ostatní je hlasitě vyprovázejí. Gruzinci žijí ve velkých rodinách a vše prožívají spolu. V Batumi vystupujeme a jdeme pěšky přes město za Jitkou na pláž. Procházíme tržištěm, kde vidíme několik žebrajících mrzáků. Vrchol je jedna paní s třemi dětmi. Dvě leží jako mrtvé a třetí má na klíně. Jdeme okolo katedrály, kterou si prohlížíme jen z venku, protože dovnitř nás v kraťasech nepouští. Na pláži nalézáme Jitku, která se právě vrací z pozdního oběda, tak ještě stíháme odpolední koupání. Večer si sdělujeme zážítky a zapíjíme to gruzinským vínem. Následující poslední den u moře si chceme užít a koupat se. Hned ráno mi ale Jitka sděluje, ji bolí ucho. Dáváme na to česnek a k moři jdu s dětmi sám. Zatímco do teď pálilo slunce a moře bylo klidné, dnes je změna. Sice je stále teplo, ale zataženo a chodí stále větší vlny. Blbnu s Maruškou a najednou se mi ztrácí Péťa. Nemohu ho ale stále hledat, mám co dělat, abych hlídal Marušku. Za půl hodiny se Péťa objevuje vysmátý, že byl plavat až k bojce a měl co dělat, aby se přes vlny vrátil zpět. Tak jsem mu vynadal, ale byl jsem rád, že je v pořádku. V poledne jdeme za Jitkou, ucho ji stále bolí, tak se jdeme zeptat domácích, kde je v Batumi lékař. Pan domácí bere auto a veze nás přes půl města. Ušní klinika je nová moderní budova s recepcí. Do tří minut přichází lékař a dává nám vybrat komunikaci z pěti jazyků. Jsme v moderní ordinaci, kterou jsem v této části světa nečekal. Jitka své ucho vidí na monitoru a slyšíme, že je vše v pořádku. Jen když Jitce dávám zpět šátek s česnekem, doktor jen kroutí hlavou. Česnek zabral, Jitka je zdravá a my můžeme uskutečnit další plán a to cestu do Kazbegi. Kazbeg je bájná hora, ke které byl přikován Prométheus, který tím byl potrestán Bohy, že přinesl lidem oheň. Ráno čeká před hotelem taxík a odváží nás k mašrutce, která jede do Tbilisy. Tato cesta byla pod heslem:“Zachraňte Jitčino ucho před ofouknutím“. Což byl při neexistující klimatizaci, velkému vedru a tím pádem velkému průvanu špatně řešitelný problém. A tak se Jitka omotala šátky a stěhovala se z místa na místo, než našla sedadlo, kde nejméně foukalo. S řidičem jsem se domluvil, že chceme jet do Kazbegi a on slíbil, že nás vyhodí na nádraží, odkud něco pojede. Po druhé hodině vystupujeme a řidič ukazuje směr, kde je nádraží.

Nejprve procházíme velkým tržištěm a teprve potom vidíme mašrutky. Tu správnou hledám opět tak, že chodím po nádraží a pokřikuji:“Kazbegi, Kazbegi“. Opět to zabírá a za chvíli soukáme batohy nad sedadla, protože vzadu má řidič nějaké kanystry. Ještě s šoférem domlouvám, že potřebujeme nakoupit, na to odpověděl větou, kterou jsem tu už několikrát slyšel:“Vremja jesť“ což je něco jako:“ Času dost“. A tak kupujeme chleby, rajčata, papriky a radši jdeme k mašrutce. Právě včas, protože se dovnitř právě sápe skupina Poláků. Také zde potkáváme dva mladé Rusy s roční holčičkou, kteří s námi jeli už k moři. Ulička je plná batohů, tak musíme přes ně šplhat až dozadu, kde obsazujeme zadní čtyry místa. A jedeme, Kazbegi je nejsnáže dosažitelné pohoří, z Tbilisy, proto je oblíbené a jezdí sem prakticky každý, kdo do Gruzie zavítá. Jsem zvědavý, jak to tam bude vypadat. Před horami ještě stavíme u odpočívadla, kde je voda a také babičky, které prodávají čerčely, což jsou na provázku navlečené ořechy polité šťávou z vína. To se nechá zaschnout a je z toho sladká dobrota, kterou jsme při odjezdu nakoupili domů jako dárky, protože je to velmi originální. Kromě toho zde babky pletou čepice, které jsou opět na prodej. A už řidič troubí odjezd. Teď už se škrábeme do kopců a za chvíli jsme v sedle, z kterého klesáme opět trochu níže. Jedeme okolo omšelých hotelů ze Sovětské éry a trochu se hrozím, jaké to bude v Kazbegi. Míjíme frontu kamionů, které čekají, až budou puštěny na hranici s Ruskem. Ještě dvě vesnice a už vystupujeme na jakémsi náměstíčku. Bágly naházíme na chodník a přemýšlíme na kterou stranu se dát, kde hledat ubytování. Péťovi se líbí nalevo nad řekou, kde jsou vidět stará hospodářská stavení. Tak batohy na záda a jdeme to zkusit. Když vtom nás osloví paní, strká mi do ruky vizitku a ptá se, jestli chceme ubytovat. Protože chceme, jdeme za ní.

Je to pár ulic nad náměstím a ukazuje nám tři pokoje nabouchané postelemi. Vybíráme pokoj, kde jsou postele dvě, s paní přinášíme matraci a dva budou spát na zemi. Chvíli se dohadujeme o ceně, protože chce i deset Lari za Péťu, který bude spát na zemi. Nakonec vítězím, domlouváme večeři na sedmou a jdeme mrknout do obchodů. Obchůdky mě zde příjemně překvapily. Nejen sortimentem, ale hlavně cenou. V Mestii bylo všechno o dost dražší. Ale už rychle zpátky na večeři. Jsme trochu zklamaní, protože jsme zvyklí na jiné večeře. Polévka byla samá rýže, ale hlavně potom byly chinkali, což jsou knedlíky plněné masem. Má to být dobré a já se těším, že ochutnáme místní specialitu. Ale bylo to pěkně hnusné a strašně přesolené. A tak děti jedí syrová rajčata a okurky a já se snažím do sebe nacpat pár chinkali, protože teplé do žaludku po celodenní jízdě potřebujeme. Ráno bereme batůžky, Péťa vyprazdňuje svůj velký batoh, protože je rozhodnutý na tůře vařit polévku. Dnešní cíl je dojít ke kostelu Nejsvětější trojice Gergeti ze čtrnáctého století, který se tyčí nad městem. Případně zkusit vylézt ještě výš, protože za kostelíčkem je cesta na samotný Kazbeg, horu vysokou 5033 metrů nad mořem. Až tam nevylezeme, ale tajně doufám, že ledovce bychom se dotknout mohli. Jdeme přes celou vesnici, dole přecházíme most a stoupáme mezi domy stále vzhůru. Cestou míjíme popelnici, kde se o likvidaci odpadků starala čtyry prasata. Ke kostelíku vede i cesta pro auta, my ale šlapeme pěšinou a prašnou cestu, kterou každou chvíli profrčí místní taxík jen přetínáme. Chvíli to trvá a jsme pořádně zpocení, když vidíme kostelní věž. Přicházíme tam ale ze špatné strany. Na kostelní zeď vyšel Pab, což je farář gruzinsko pravoslavné církve, která zdejší kostel spravuje. Ukazuje nám, že vchod je z druhé strany. Jdeme okolo kostelní zdi nahoru a za zdí je trochu stínu. Tak vytahujeme vařič a vaříme polévku. Posilněni teplým jídlem jdeme do kostela. Před vchodem je krabice se sukněmi a šátky a dámy, které nemají odpovídající oblečení si mohou vybrat sukni a šátek na zakrytí vlasů.

Z toho je nadšená Maruška, říká tomu půjčovna kostýmů a dlouho přehrabuje, aby našla tu nejkrásnější sukni a šátek, který používá jako závoj. V kostele si ji všiml pan farář a něco ji rusky říká, když zjišťuje, že mu nerozumí, dává ji na ruku náramek s křížkem. Maruška to nadšeně komentovala slovy:“ To je proto, že jsem tak krásná, že mám tak krásný kostým.“ Před kostelíkem doplňujeme vodu a pokračujeme nahoru ke Kazbegi. Nejdříve byla cesta přímo vzhůru březovým lesíkem. Pak jsme obcházeli kopec z leva, až se nám Kazbeg ztratil. A zase to bylo vzhůru. Holky už toho mají dost, tak Jitka navrhuje, že se vrátí a my s Péťou můžeme ještě kousek povylézt. Nakonec přicházíme k sedlu, za kterým cesta opět klesá a pak už se stoupá po ledovci na vrchol. Pod ledovcem vidíme stany horolezců, kteří dnes přespí a zítra zdolají Kazbegi. Domlouváme se, že nám tento vrchol stačí. Jsme v 3.000 metrech nad mořem, takže jsme dnes vyšli 1200 výškových metrů. Děláme pár vrcholových foto a mažeme za holkama. Za chvíli je doháníme a pomalu scházíme do vesnice. Spěcháme na večeři, měla být v sedm, ale my přicházíme v osm. Omlouvám se paní domácí a těšíme se na teplou odměnu za náročný výlet, ale zklamání je velké. Úplně to samé jako včera, jen je toho méně. Zmizel sýr a chinkali jsou jen tři. Domlouváme se, že ráno zkusíme štěstí jinde.

Děti po večeři okamžitě usínají. I Péťa, který mě stále honí, abychom toho ušli co nejvíce a došli co nejdále prohlásil, že to byla pěkně hustá tůra. S Jitkou ještě chvíli zapíjíme úspěšný návrat. Přeci jen od kostelíčka jsme se museli hodně přemlouvat, abychom došli. Ráno balíme a s batohy jdeme po vesnici hledat ubytování. Jitka si včera všimla cedule Gasthouse, tak zkoušíme štěstí. Paní nás vede do pěkného pokojíčku s pěti postelemi. Za Marušku platit nechce, i když bude mít poprvé na dovolené svou postel. Je na to velmi hrdá a hned si tam rozkládá hračky ze svého baťůžku. Tento den vyhlašuji odpočinek, přeci jen jsme po včerejšku unaveni. Dopoledne odpočíváme a potom jdeme navštívit místní museum. Jsou tam zbraně, oblečení i obrazy zdejších lidí. Před tím, než sem začali jezdit turisté, to tady museli mít pěkně těžké. Po návštěvě musea jde Monča s Maruškou odpočívat a my s Jitkou a s Péťou lezeme ke kříži, který je na kopci nad řekou. Šli jsme po kravých cestách, ale ke kříži jsme úplně nedošli, bylo by to nebezpečné. Po návratu jsme vzali holky a šli na večeři. Před hospodou byla uvázaná koza a byla to taková místní sekačka. Kam dosáhl provaz, tam bylo posečeno. Maruška se u kozy usadila a krmila jí. Večeře nebyla špatná, ale shodli jsme se, že zítra zkusíme večeři u paní domácí. Večer tedy domlouváme večeři a seznamujeme se s Čechy, kteří si mezi tím, co jsme jedli na zahradě postavili stany. Dozvídáme se, že šli trek, o kterém jsem sice věděl, že existuje, ale kvůli složení naší rodinné výpravy jsem o něm nepřemýšlel. To je z Tušetie kolem Ruských hranic až sem. Je to trek se stanem, protože cestou nejsou vesnice, kde by se dalo ubytovat, jako to bylo ve Svanetii. Nabízíme jim víno a dlouho si vyprávíme cestovatelské zážitky. Jsou to mladí lidé, kteří toho už procestovali moc. Péťu hlavně uchvátilo vyprávění o Malawi. To je africká země, kterou už asi dva roky studuje a toto jsou první lidé, kteří nám o své cestě do této chudé a krásné země vyprávějí. Ráno se chystáme na poslední tůru. Chceme k vodopádu, který má být asi tři kilometry podél řeky. Je horko, jdeme po slunci a Maruška odmítá chodit. Tak je s Jitkou necháváme cákat se u potoka a dál jdeme sami. Za chvíli vodopád vidíme. Péťovi zasvítily oči, zrychlil krok, takže jsem sotva stačil a řekl:“ Konečně pořádný cíl, k tomu vodopádu prostě dojdeme.“ Přecházíme most, který se skládá ze dvou klád, přes které jsou přehozené plechy a prkna. Jdeme stále nahoru a najednou vodopád opět vidíme. Je to ale jiný vodopád, než jsme viděli z dálky. Je krásný. Chvíli se koupeme, plníme láhve přímo z vodopádu a Péťa navrhuje jít ještě výš. Lezeme tedy nad vodopád a záhada je vyřešena. Nad vodopádem je ještě jeden, který je větší než spodní. Monča to vzdává a s Péťou lezeme nahoru. Žádná cesta tu není, musíme velmi opatrně, ale stojí to zato. Padá z výšky nějakých dvaceti metrů a je to super zážitek stát rovnou pod vodopádem. Při návratu se zatahuje a začíná foukat. Už z dálky slyšíme hudbu a hlasy, když jdeme blíž, vidíme, že za jedním rozbořeným domem je koupaliště, kterého jsme si cestou sem nevšimli.

Pár dětí se koupe, dospělí sedí okolo, poslouchají autorádio a baví se. Vedle bazénu vede ze země černá hadice, ze které si lidé do láhví napouštějí vodu. Když jsme přišli na ubytování, zjišťujeme od Jitky, že je to minerální pramen. Nikde žádná cedule, žádný ukazatel. Tady ještě s turisty moc pracovat neumí, kdo si to nenajde má smůlu. Včera nám víno chutnalo, tak jdeme koupit dva pětilitrové kanystry domů a už je čas večeře. Tentokrát nejíme sami a u bohatě obloženého stolu už sedí dva mladí Španělé a dva Izraelci. Maruška opět, přestože jí večeři neplatíme dostává polévku, která je opět výborná, dále je na stole karbanátek, gruzinský giros s bramborovou kaší a spousta salátů. Snažíme se sníst co nejvíce podle hesla: „Toho bohdá nebude, aby Český jezeďák od stolu utíkal.“Když už opravdu nemůžeme, jdeme do pokoje balit. Necháváme u stolu jen Monču, která ještě může a navíc si s mladými lidmi u stolu procvičuje angličtinu. Večer moc neponocujeme, protože ráno chceme jet do Tbilisy. V půl sedmé vstáváme a v sedm jsme na náměstíčku, kde se nás ujímá chlapík a táhne nás do auta. Když je cena stejná jako v mašrutce, sedáme do auta a jedeme. Ze začátku jede řidič celkem rozumně, ale postupně přidává, až nakonec jede jako prase. Přes vesnice klidně stodvacítkou a brzda, plyn. Za chvíli už je Péťovi špatně a křičí aby zastavil. Děláme pauzu, pak Péťa usedá dopředu a pokračujeme. Zbytek cesty už jede lépe, na dálnici ještě ostatní upozorňuji na ceduli:“Teherán 1029km“. To jen abychom si uvědomili, v jaké části světa se nacházíme. Tady je to bezpečná a k turistům vlídná země a jen o tisíc kilometrů dále nesmí ženy sedět ani na předním sedadle v autě. V Tbilisy vystupujeme na nádraží mašrutek a řešíme, jak se dostat na ubytování. Samozřejmě jsou u nás hned taxikáři a nabízejí odvoz. Z třiceti Lari usmlouvám na patnáct, tak jedeme. U hostelu ještě z taxikářova mobilu volám domácímu, z mého mobilu s českým číslem je to šedesát korun za minutu, tak se v rámci ceny za svezení snažím alespoň trochu ušetřit. Dozvídáme se špatnou zprávu a to, že se ubytovat nemůžeme, protože je rozbitý záchod. Za chvíli ale domácí přibíhá a říká, že domluvil náhradní ubytování. Jdeme tedy za ním a přivádí nás k domu, který vypadá ještě hůř, než původní hostel.

Z venkovních dveří zbylo jen torzo, nahoru se jde po dřevěných sešlapaných schodech, chodba byla tmavá, špinavá s opadanou omítkou. Samotný pokoj už byl lepší. Jen mě překvapily postele, které se skládaly z palet, na kterých byly položeny matrace. Z palet byl udělaný i konferenční stolek, nebo poličky v kuchyni. Nechali jsme tu batohy a vyrazili do města. Tentokrát bydlíme blíž k centru, takže za chvíli jsme u mostu, kde jsme koupili Péťův nůž. Trh je tu stále, tak ho procházíme a opět neodoláme něco koupit. Nejprve vybíráme roh, z kterého Griuzinci pijí víno. Původně to byl roh ze zvířat, postupně byl nahrazen rohem z rohoviny zdobený tepaným plechem. Výhodou, nebo nevýhodou pití z tohoto rohu je, že roh nejde postavit, takže se musí pít tak dlouho, dokud není roh prázdný. Maruška je nadšená z nové matrjošky a ještě domů bereme hmoždíř. Pak už se jen touláme po hlavním městě Gruzie, vybíráme dárky domů a kupujeme jídlo do letadla. Už totiž víme, že do letadla si jídlo vzít můžeme. Od Ukrajinců v letadle nic nedostaneme a hladovět jako cestou sem nechceme. Pak už jen balíme a odpočíváme na pokoji. Překvapuje Péťa, který si vedle v obchodě kupuje tři vejce, vaří je na tvrdo a vylepšuje si jimi jídelníček. Ráno o půl páté nás už čeká taxík, ale spíš je to známý domácího, přes kterého jsme taxi objednávali. A tak projíždíme ještě potemnělou Tbilisy a pomalu se loučíme. Vzpomínáme na hory, moře a trochu se těšíme i domů. Cesta zpět už probíhala v pořádku, jen v Praze na letišti marně čekáme na kufry a když se jdeme zeptat, paňáček u zavazadel nám řekl, že dnes už z Kyjeva nic nepřiletí. A protože nás v Praze přivítal déšť, využíváme toho, že Jitka jako jediná má všechno oblečení u sebe, rozebíráme její oblečení a takto vyšňořeni sedáme do autobusu a na hlavním nádraží přestupujeme na vlak a pak už domů!!