Když jsem po návratu z černé Afriky přemýšlel, kam jet tentokrát, vůbec nic mě nenapadalo. Po sledování jednoho dokumentu o Mongolsku jsem si řekl, že takovýto typ krajiny jsme ještě nenavštívili a že by to mohlo být zajímavé. Začal jsem tedy pátrat v okolí a narazil na Kyrgyzstan. Země, kde 95% území leží v nadmořské výšce přes 1 000 metrů nad mořem, kde stále víc než polovina obyvatel žije kočovným způsobem života, navíc byla před pěti lety zrušena víza a domluvíme se tu Rusky. Tyto argumenty stačily, abych tuto zemi začal zkoumat podrobněji. I další okolnosti vycházeli velmi příznivě, jako cena letenek, cena ubytování, nebo bezpečnostní situace. A tak je rozhodnuto. Tentokrát, stejně jako před dvěma lety do Ruska s námi letí Ilona s Martinem, jejich syn Tadeáš a její sestra Jana s Honzikem. Velkou ztrátu jsme ale utrpěli, když si manželka Jitka na běžkách zlomila obratel a vypadla tím ze sestavy. Byla to velká rána a přemýšlel jsem, jestli to nezrušit celé. Jitka mi totiž na našich cestách byla velkou oporou a zatímco já řešil itinerář a vyžadoval jeho důsledné plnění, Jitka řešila takové přízemní věci, jako co budeme jíst a co si kdo vezme na sebe. Navíc byla lékařem našich výprav a oponentem mým leckdy bláznivým nápadům. Jitka se ale moc přimlouvala abychom jeli i bez ní. A tak je čtvrtek 28.6.2018 a Jitka nás veze na nádraží. Mám co dělat, abych udržel oko suché, Jitka je na tom podobně, tak se rychle loučíme a jedeme vlakem do Prahy. Takže ve vlaku sedím já s mými třemi dětmi, dvacetiletou Mončou, devatenáctiletým Péťou a osmiletou Maruškou. Přijíždíme do Prahy a jdeme se ubytovat ke kamarádovi Pavlovi, který nám přenechal na noc svůj byt. Ráno totiž v 9.30 odlétáme a z Nového Města nad Metují bychom to našimi skvělými vlaky ráno prostě nestihli. Ráno ještě zjišťuji, že Péťa nechal v benzínovém vařiči benzín. Přemýšlím jak se ho zbavit, abych Pavlovi nezasmradil celý byt. Tak nakonec benzín vylévám v parku u jednoho stromu, stromečku odpusť, a běžíme na metro. Na hlavním nádraží nakonec s vypětím všech sil stíháme drážní autobus a šťastně se tu potkáváme se zbytkem výpravy. Na letišti se stáváme atrakcí, protože Martin má sebou velkou roli folie, do které postupně balíme všechny naše batohy. Vypadá to tak profesionálně, že se nás jeden Němec zeptal, kolik stojí zabalení kufru. Kdybychom byli pohotoví, mohli jsme si vydělat. Balení nám zabralo ale víc času, než jsme mysleli a tak do fronty na odbavení do Istanbulu jdeme skoro poslední. Když přicházíme na řadu, děvčata u odbavení už jsou lehce nervozní. Několikrát je slyším říkat: „Letadlo je úplně plné“. Vybavily se mi katastrofické scénáře z internetu, kdy lidé na zaplacenou dovolenou prostě neodletěli, protože nebylo místo v letadle. Na moji prosbu, jestli bych nemohl sedět vedle Marušky, paní odpovídá celkem podrážděně, že máme být rádi, jestli vůbec poletíme. Nakonec to dámy zvládly a letenky jsme dostali všichni. Jen Jany se slečna ptala, jestli mluví Anglicky, nebo Turecky, aby jí mohli posadit na exit. Ilona hned pohotově řekla, že Jana samozřejmě Anglicky mluví, že má za sebou půl roku kurzu Angličtiny. Paní jen vzdychla a řekla, aby to Jana alespoň každému tvrdila, že už ji jinam posadit nemůže. A tak jsme v letadle úplně rozházeni, jen já nějakým zázrakem sedím vedle Marušky a velebím paní, že to tak dobře zařídila. Nejspokojenější byla Jana, která seděla na exitu u dveří a libovala si, kolik má místa pro nohy. Po třech hodinách přistáváme v Istanbulu. Tady máme 7 hodin hodin času, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat ven. To ale vůbec nebylo jednoduché. Musíme do strašné fronty na odbavení, potom sundat boty, projít rámem a vyčekat další frontu, kde nám celníci dali do pasu Turecké razítko a milostivě pustili na Turecké území. Tady chceme jet nejdříve metrem do centra, ale nepoprali jsme se s koupí lístků. Byly tam jen automaty a vůbec jsme to nepochopili. Jestli bych někde nechtěl skončit, tak v Tureckém vězení za jízdu načerno. Tak na to radši kašlem a jdeme ven z letiště nadýchat se alespoň čerstvého vzduchu. Venku vidíme mešitu, tak si ji jdeme prohlédnout. Obcházíme mešitu, fotíme a odpočíváme. Času máme ještě dost, tak jsme se s dětmi rozhodli poohlédnout se trochu po okolí. Bylo to ale složité, všude jezdila auta a několikrát jsme se museli vracet. Nakonec jsme byli rádi když jsme došli ke stánku s občerstvením. Na letišti jsme za dvě eura koupili suchý gumový rohlík, tady jsem dětem za dvě eura koupil celou bagetu plněnou masem, zeleninou a různými dresingy.
Navíc nám pán ještě přinesl každému zdarma kelímek limonády. Řekli jsme si, že už dál nepůjdeme a šli jsme o tomto stánku informovat ostatní. Ti se rádi přišli dobře a levně najíst. A to už radši jdeme zpět, aby si nás tady Turci nenechali. Do letadla nastupujeme za tmy a noc trávíme v letadle. V Bishkeku se na nás hned vrhli taxikáři. Moc jsem se nebránil, protože jsme se potřebovali dostat na Zapadnyj aftovakzal, neboli Západní autobusové nádraží, odkud už jezdí mašrutky do Cholpon Aty k jezeru kde jsme se chtěli na pár dní ubytovat a počkat tu na lepší počasí, abychom pak v horách moc nemokli. Původně jsme totiž měli jet nejdříve do hor a potom za odměnu si odpočinout u jezera, ale kvůli předpovědi počasí, která hlásila první 4 dny pršení, jsme to změnili. Nejdříve ale potřebuji rozměnit peníze. Tak taxikářům říkám, ať počkají, že si vyměním a potom pojedeme. On ale říká, že na letišti je špatný kurz, že nás zaveze do města, kde je lepší. Tak ještě domlouvám cenu a z původních 20 eur za auto, snižuji na polovinu, nakládáme auta až po střechu našimi batohy a jedeme. Za dvacet minut zastavujeme v ulici plné směnáren. Jen tak lehce jsem zkontroloval kurzy jinde, byly skoro stejné, ale ta směnárna, kterou nám doporučil taxikář měla kurz přeci jen nejlepší. Měníme tedy peníze a jedeme na autobusové nádraží. Ještě před nádražím zastavujeme u paní, která prodává na ulici různé nápoje. Nevíme co to je, tak nám dává do kelímku ochutnat. Pít se dá ale jen čaj. Ten je moc dobrý, sladký, což teď po probdělé noci přijde k chuti. Ostatní bylo vzhledu nevábného a chuti odporné. Na nádraží nás ihned odchytl chlapík a když jsme mu řekli, kam chceme, hned nás poslal k okénku koupit lístky a ukázal nám mašrutku, kam máme nastoupit, že ihned pojedeme. To je v těchto zemích velmi důležité, protože mašrutky jezdí, ne podle jízdního řádu, ale když jsou plné. Takže vlézt do prázdné mašrutky, znamená třeba hodinu čekat až se naplní. Tato ale byla zase naopak moc plná. Nás bylo devět a volných míst tak pět. To ale rychle vyřešil chlapík, který to tu měl na povel a vyhodil z mašrutky jednu rodinu, která neměla lístky. Teď už jsme se vešli. Jsme plní, můžeme jet, tohle klaplo výborně. Mašrutka byla pěkná, čistá a každý jsme měli své místo. Na první pohled samozřejmé věci, ale já jsem si jich vážil jaksi víc, protože jsme vloni byli v Malawi a tam to samozřejmé nebylo. Nebo spíš, vždy to bylo jinak. Auta půl hodiny před rozpadnutím, špinavá, naprosto plná vším, co si člověk umí představit. A když jsem si myslel, že jsme úplně plní, vždy se ještě něco vešlo. Ale zatímco já jsme si lebedil v naprosto pohodlné mašrutce, Honzík se mě zeptal, jak dlouho v tomto malém a nepohodlném autobuse pojedeme. Inu vše záleží na úhlu pohledu. Po třech hodinách jízdy byla pauza u jedné restaurace, před kterou byla občerstvovací jurta. Nutno říci, že tato jurta neměla nic společného s jurtami, které jsme viděli později v horách a kde místní lidé bydleli.
Toto byla pouze malá občerstvovací jurta, takový stánek s občerstvením, jen se chodilo dovnitř. Tam jsme si mohli koupit buď nějakou dobrotu jen tak do ruky, zkusil jsem třeba sýrové kuličky, které byly tak hnusné, že jsem je nedojedl a musel vyhodit, nebo tam byly stolečky, kde se jedl venku na ohni připravovaný šašlik. A to už řidič troubí odjezd. Teprve teď mě přepadla únava a zbylé dvě hodiny jsme prospal. Tady se ale člověk nemusí bát, že by přejel. Řidič má o všech přehled a když se blíží místo, kde má někdo vystoupit, zeptá se, kde chce zastavit. My se necháváme vyhodit v Cholpon Ata v centru na autobusovém nádraží. Vůbec nemám obavy, že bychom nesehnali ubytování, spíše jsem připraven bránit se houfu dohazovačů, které na nádraží očekávám. Bylo to tu ale daleko civilizovanější, než vloni v Africe. Na nádraží stálo několik bábušek, které nám ihned začaly nabízet ubytování. Bylo ale poledne a naše žaludky se hlásily o svá práva na pořádné teplé jídlo. Bábušky nás tedy dovedli do místního Kafe, sedli si před hospodu na lavičku a čekali, až se najíme. Při objednávání jídel mě zaskočilo, že nemají pivo, jen čaj, který tu pijí hodně. A tak hned jak jsme si objednali běžím přes náves do obchodu, sedám si ven na lavičku a vychutnávám si místo čaje pivo. Venku čekající bábušky mě hned obsypali a ptali se kde budeme bydlet. Řekl jsem že nevím, ale že nás je devět a chceme být pohromadě. A také to chceme nejdříve vidět. Na to zareagovali a ihned mi představili paní, která tato kriteria splňuje, počká na nás a půjde nám to ukázat. A tak po obědě bereme batohy na záda a jdeme se podívat na ubytování. Dovedla nás k velkému domu se zahradou a ukázala nám jeden dvoulůžkový pokoj s pěknými postelemi, koupelnou a záchodem. Byli jsme nadšeni a hned jsme na to lehkomyslně kývli. Toho paní využila a cenu z 200 Som navýšila na 250. Stále to byla krásná cena a paní tak dojemně prosila, že jsme souhlasili. Potom teprve ukázala pokoj Iloně s Martinem, ti už sprchu neměli, jen záchod, navíc manželská postel byla v hodně proleženém stavu, takže kdo si lehl na kraj, skulil se doprostřed. Na to ale měli přijít až v noci.
Nám potom ukázala pokoj nahoře v patře a tam už příslušenství nebylo žádné. My jsme měli jak záchod, tak sprchu na zahradě. Nám to ale nijak zvlášť nevadilo, byli jsme na podobné ubytování zvyklí i připraveni, jen mě zaujala taktika, s kterou nám ubytování předváděla. Na letišti jsme dostali sim karty místního operátora, syn domácích nám je ochotně běžel nabít, takže jsme měli internet a mohli si i navzájem volat. Ještě nám nabídl, že nám ukáže pláž. Nacházeli jsme se totiž u jezera Issyk Kul, což je druhé největší horské jezero na světě. Dlouhé je 178km a široké 60km a leží v nadmořské výšce 1 608 metrů nad mořem, tedy podobně vysoko jako je naše nejvyšší hora Sněžka. Za dob Sovětského Svazu byla celá oblast kolem jezera uzavřena pro rekreaci Sovětských pohlavárů. To už dnes naštěstí neplatí a rekreaci si zde užívají jak Kyrgysové, tak obyvatelé Kazachstánu, nebo Ruska. Tato oblast je totiž nejvíce vzdálenou oblastí od moře na světě, takže místním lidem toto jezero moře nahrazuje. Chlapec nás dovedl do zátoky. Jezero bylo krásně modré, pláž písečná, tak proč se nevykoupat? Jezero bylo trochu chladnější a hlavně bylo slané. Vlévá se do něho totiž asi 50 řek z okolních hor, ale žádná z něho nevytéká, takže se minerály usazují a to způsobuje slanost. Když jsme se vykoupali, objevil se najednou kluk s orlem. Cpal nám ho na ramena i na ruku. Orel byl pěkný, pár fotek jsme s ním udělali. Už jsme chtěli jít, tak jsme klukovi dal 30 Som. Místo díku jsem se ale dočkal zamítavé reakce. Najednou nechtěl 30, ale 300. Pozdě jsem si uvědomil, že teď může chtít cokoliv, když už jsme si orla nafotili. Mě se ale takovéto obchodní praktiky příčí. Navíc vím, že za focení orla je 30 Som běžná a férová cena, takže jsem stále dokola opakoval, že jsme si dopředu žádnou cenu nedomluvili a že těch 30 Som je správná cena. Kluk to ještě chvíli zkoušel, ale když viděl, že nepochodí, otočil se okolo mě, orel roztáhl křídlo a praštilo mě do obličeje. Měl mě tím potrestat, pro mě to byl ale skvělý zážitek. Takto blízko orlovi jsem ještě nebyl. Z pláže jsme šli rovnou do obchodu nakoupit a večer jsme ochutnávali místní piva. Ještě než jsme odjeli, slíbil jsem Jitce, že se budu o děti starat. „Vždy, když bude možnost teplého jídla, tak si ho dejte“ řekla ještě na rozloučenou. Na tuto větu jsem si vzpomněl, když nám paní domácí nabízela večeři. Ostatní nechtěli, že mají jídla dost a potřebují se ho spíše zbavit, ale já jsem hned 4 večeře objednal. Začala na nás dopadat únava. Přece jen jsme v letadle moc nespali a k tomu čtyřhodinový časový posun. Takže všichni postupně odpadali do postele, jen my s dětmi čekáme na večeři. Když jsme se konečně dočkali, osmiletá Maruška už dávno spala. Takže jsme se museli pochlapit a sníst nejen naše večeře, ale i večeři pro Marušku. Bylo to velmi dobré, měli jsme manty, což jsou knedlíky plněné masem a plov, to je mleté maso s rýží. Vůbec celá místní kuchyně je na mase založená. Vegetarián by si tu moc nevybral. Noc byla poměrně divoká. Byla totiž sobota a hodně lidí se ubytovalo, když my jsme již dávno spali. No a potom si potřebovali ještě posedět, popít, popovídat. Asi o půlnoci nám někdo vtrhl do pokoje a sháněl ovladač na televizi. Monču to vzbudilo a nemohla dlouho usnout, naštěstí si vzpomněla, že v letadle jsme dostali špunty do uší. Tak si je vzala a teprve potom usnula. Ráno je ke snídani boršč, kaše a palačinky, kterým tu říkají bliny. Vedle nás se usadili 3 chlapi, kteří měli taky snídani, ale úplně jinou. Před sebou měli lahev vodky a piva. Když poznali, že se se mnou Rusky dá bavit, pozvali mě k nim a hned se přede mnou objevila sklenice vodky. Snažil jsem se z nich dostat jejich životní příběhy a také informace o Cholpon Atě i o celém Kyrfyzstanu. Tak jsem se dozvěděl, že jde o tři kamarády, z nichž dva žijí v Cholpon Atě a jeden pochází z Bishkeku a pracuje v Rusku. Tady se potkali a užívají dovolenou. Daní, kterou jsem musel zaplatit, za jejich vyprávění ale bylo, že mi stále dolévali vodku. Nakonec se hovor zvrhl na to, že mi doporučovali různé vodky a piva a radili, jakým značkám se vyhnout. Když už jsem viděl, že se toho moc víc nedovím a intenzita dolévání vodky se stupňovala, vymluvil jsem se na děti a utekl od nich. Kdybych pokračoval, měl jsem na zbytek dne o program postaráno. Už takhle mě vodka začínala lézt do hlavy, a proto abych se tu opil hned první den ráno tady nejsem. Dnes jsme totiž měli v plánu výlet k Petroglyfům. To jsou kameny nad městem, na kterých jsou vyryté nebo vytesané obrázky. Některé jsou až 3 500 tisíce let staré a za město je přinesl ledovec. Vyrážíme tedy tentokrát od jezera nahoru a s pomocí místních lidí přicházíme asi za hodinu k Petroglyfům. Je tady hlídač, který vybírá vstupné 80 Som za osobu a tváří se velmi důležitě. Říká, že se tady nesmí jíst, pít, ani kouřit a už vůbec že se nesmíme kamenů dotýkat. Kýváme, že tomu rozumíme, ale za chvíli už Martin, opatrně, aby hlídač neslyšel, volal na Tadeáše ať rychle sleze z toho vzácného kamene. Prohlížíme si tedy kameny a hledáme kresby.
Na většině je zobrazen kozorožec. Jak se vzdalujeme od brány, pěkných kamenů ubývá a už je to spíše jen kličkovaná mezi kameny. Prošli jsme to až nahoru, kde už žádný plot nebyl a pokračovali jsme dál. U řeky ve stínu jsme posvačili a šli jsme dál údolím proti proudu. V dáli jsme viděli nějaká stavení a jurtu. Prohlásili jsme to za cíl s vidinou nějakého občerstvení. Když jsme ale přišli blíž, viděli jsme, že je to luxusní areál, který je oplocený, všude jsou kamery a k domu vede asfalt. Tak jsme na betonové zídce posvačili a začali se vracet. Cestou ještě kluci objevili zbytky vojenského auta, které pořádně prozkoumali. Chvíli byli za volantem, chvíli na střeše, nebo zvedali kapotu. Za zády se nám začínají kupit mraky, tak spěcháme, abychom došli v suchu. Tady předpověď počasí opravdu zafungovala a jsem moc rád, že jsme tady u jezera a ne v horách pod stanem. Domů přicházíme ještě za sucha a za chvíli přichází prudký déšť. Večer nám paní domácí přinesla účet za snídani, přestože tvrdila, že je snídaně v ceně. Drahé to nebylo, ale byla to poslední kapka k tomu, abychom se na další dvě noci přestěhovali. Našli jsme úplně prázdný hotel hned za rohem. Vše tu bylo čisté, na pokojích měli evropské toalety, žádné šlapky. A ten klid. Po přestěhování jsme vyrazili do města. Prohlédli jsme si obchůdky, prošli okolo zavřeného kina, které bylo postaveno pro 700 lidí. Teď je to ovšem typický pomník socialismu. Zkoušeli jsme zjistit, jestli by nešlo jít na nějaký film, že by to mohl být silný retro zážitek. Ale nešlo. Kino bylo asi zrušené a nápis „Kino“ bylo jediné, co bývalý účel budovy připomínalo. Kousek za kinem jsme „obdivovali“ pomník druhé světové války s rudou hvězdou a velkým dělem na podstavci. To už ale nezajímalo Marušku, která hned za dělem uviděla velkou pouť se stánky a atrakcemi. Nakonec jsme zakotvili u bazénku s lodičkami. Asi desetiletý kluk to měl na starost a na papír si psal jména dětí, s časem, kdy se nalodili, aby je po deseti minutách opět vytáhl na souš.
Jméno Maruška , jak jsme již z Rusky mluvících zemí zvyklí, překřtil na Maruša a z Marušky byl na deset minut námořník. Po pouti jsme šli navštívit Oblastní historicko kulturní museum. Byly tam dobové kroje, šperky, fotografie prvních kolonizátorů. Byl tu i trojrozměrný model jezera Issyk kul, který ukazoval, jak moc je jezero hluboké. Po kulturním zážitku jsme ještě vyhledali místní poštu. Chtěli jsme totiž Jitce poslat z Kyrgyzstanu pohled. Nakonec to bylo snažší, než jsem myslel. Prostě jsem zaplatil 40 Som za pohled a 40 Som za známku, napsal pohled a bylo to. Večer jsme se všichni nahrnuli do jídelny na večeři. Objednali jsme si manty a moc nám chutnalo. Běhá tady okolo nás snad deset lidí, vůbec nechápu, jak se mohou uživit, když jsme tu jen my. Po večeři jdeme opět do města a kotvíme v jedné zahradní restauraci. Zde měli k naší velké radosti točené pivo. Ale hned nás rozesmálo, když se chlapík zeptal, jestli k tomu chceme rourku. Bohužel jsme to v prvním šoku odmítli. Byla by docela legrace pít pivo brčkem. Venku se zvedl vítr a začalo pršet. Závěsy, které visely ze střechy restaurace nám vlály nad hlavami a občas se nám motaly do vlasů Holkám začala být, i přes deky, které personám přinesl, zima. Tak jsme zaplatili, oblékli pláštěnky a utíkali domů do sucha. Cestou jsem ještě musel z chodníku odklidit velkou plechovou ceduli, která se majitelům restaurace zřítila přímo na chodník. Úterý jsem vyhlásil odpočinek a přípravu na zítřejší přesun do Karakolu. S dětmi jsme se hned ráno vydali hledat benzinovou pumpu, abychom mohli naplnit naše benzinové vařiče. Cestou jsme si zvenku prohlédli místní velkou mešitu. Jen podle mešit lze poznat, že se jedná o převážně muslimskou zemi. Žádné zahalené ženské, žádná prostěradla okolo hlavy, žádné modlení se venku na koberečku. Je vidět že i Islám se může žít naprosto pohodově. Potkali jsme starého pána, který si byl právě koupit snídani. Byla to snídaně pro nás dost neobvyklá, byla to lahev vodky. Ta je zde tak neuvěřitelně levná, že si to mohou dovolit i důchodci. Začínám si zvykat. Kousek před benzinkou ještě procházíme zpustlým parkem, v jehož středu stojí velká socha Lenina.
Opravdu nechápu, proč tu tohoto zločince stále uctívají. A tak čepujeme benzin a začínáme se vracet. Domů okolo hlavní silnice se nám ještě nechce, tak zatáčíme doleva nahoru k horám. Jdeme po poli plném kamenů, které se podobaly petroglyfům, jen na nich nebyly žádné kresby. Zde potkáváme pasáčka koz a dva chlapíky, kteří vedou krávu. Na konci vesnice jsme uhnuli doprava a objevili další malou mešitu a u ní hřbitov. Náhrobky byly veliké s půlměsícem, někdy i s rudou hvězdou. Hroby byly ale velmi zpustlé. Potom jsme už okolo policejní stanice došli do hotelu. Ještě jsme zašli na aftovakzal domluvit odvoz zítra do Karakolu. Nakonec jsme se domluvili s řidičem mašrutky. Přijede ráno před hotel a budeme mít celou mašrutku jen pro sebe. A taky jo, ráno Kuba, jak se řidič jmenoval, přijel už půl hodiny předem. Trpělivě čekal, nakládal batohy a když jsme byli všichni, mohli jsme jet. Projíždíme okolo jezera a na konci Chnpon Aty obdivujeme velké závodiště, na kterém hrají tradiční Kzrgyzské hry na koních. Asi po dvou hodinách přijíždíme do Karakolu. Necháváme se vyhodit u Yak hostelu v Gagarinově ulici. Chvíli jsme stáli před zarostlým domem, před kterým byla napůl uhnilá cedule „Hostel“. Vrata byla zavřená a dlouho nikdo neotvíral. Když už jsme chtěli jít a najít si něco jiného otevřely se dveře a starý pán nás zval dovnitř. Ocitli jsme se na dvoře, kde byly dvě staré motorky. Myslel jsem, že musely pamatovat druhou světovou válku, pán ale říká, že jsou „jen“ třicet let staré. Ukázal nám pokoje, které byly velmi postaru zařízené. Všude visely koberce a vůbec to tu vypadalo, jako v museu. Řekli jsme si, že to jednu noc vydržíme, aspoň bude zážitek. Děti se ihned skamarádily se psem Lindou, Maruška krmila králíky v králikárně a já zase doufal, že pan domácí vyklidí tu jednu koupelnu, jak slíbil a že nebudeme všichni chodit na jeden malý protékající záchod s rozpadlým splachováním. To jsem ale doufal marně. Po ubytování se jdeme na večeři.
Na treku budeme jíst všelijak, tak ať se teď pořádně najíme. Cestou ještě navštěvujeme oblastní museum. Museum je podobné jako v Chonpon Atě, jen tu jsou vycpaná zvířata, která zde žijí, včetně dvou sněžných levhartů. Návštěvu musea moc neprotahujeme, protože se těšíme na jídlo. Vpadli jsme tedy do jedné restaurace, kde jsme obsadili polovinu kapacity a začali si objednávat. Velmi slušně jsme se všichni najedli, jen jídla nosili tak, jak je napadlo, takže zatímco jedni už zažívali dobrou večeři, druzí teprve čekali na jídlo. Dobře najedeni jsme šli ještě zjistit odkud zítra pojedeme do Jeti Oguz. A teď už rychle domů. Musíme totiž přebalit batohy a věci, které nebudeme potřebovat na trek umístit do jedné místnosti, kterou nám pro tento účel pan domácí vyhradil. Ráno tedy bereme „odlehčené“ batohy a jdeme na nádraží, kde s řidičem domlouváme cenu 1 000 Som a jedeme do Jeti Oguz. Hodil nás až k sanatoriu, kde jsou červené skály „Puklé srdce“ a „Sedm volů“. Po zběsilé jízdě mají děti trochu rozhozené žaludky, tak jdeme navštívit místní restauraci, vlastně poslední výdobytek civilizace, než nás pohltí pohoří Ťan Šan. Tady se s námi dává do řeči chlapík, který sem přišel na snídani. Před sebou měl boršč a lahev vodky. Moc rozumného z něho nevypadlo, ale nakonec mi řekl, že bydlí v jurtové vesnici, která leží naším směrem. Že je to 5 kilometrů a je to přez 5 mostů. Když nás pán propustil, konečně jsme zahájili trek. Jdeme po pěkné cestě proti proudu řeky, kde se ještě občas musíme vyhýbat autům. Po pěti kilometrech a pěti mostech opravdu přicházíme k jurtové vesnici. Hodně se zatahuje, tak se jdeme do jedné jurty zeptat, jestli bychom tam dostali něco k jídlu. Dvě malé děti nám říkají, že nám mohou nabídnout jen čaj. Začíná kapat, tak okamžitě a rádi přijímáme. Lezeme do jurty, zouváme pohory a odkládáme batohy. V jurtě stojí malý, ale dlouhý stoleček a podlaha je pokryta koberci. Usadili jsme se na zem ke stolečku a malí hostitelé nám začali servírovat chleba, med, čaj a zeleninu. Pohoštění jsme komplet vyluxovali a děti nám hned ukázali, jak je praktické sedět na zemi.
Jen se překlopili do polohy v leže a odpočívali. Když déšť přešel, zvedli jsme se, zaplatili a dobře občerstveni jsme šli dál. Ve 4 hodiny jsme na louce u řeky postavili stany a uvařili večeři. Sotva jsme dojedli, začalo pršet. Zalezli jsme do stanů a vylezli až ráno. V osm hodin jsme už byli na cestě. Cesta začíná stoupat a my dupeme lesem stále nahoru. Najednou les končí a okolo nás jsou krásné zelené pastviny. Už jsem něco procestoval, ale tato horská louka mi učarovala. Jdeme mezi horami a řekou. U řeky se pase stádo krav a koní, když tu k nim přijíždějí kovbojové na koních. Opravdu se to jinak nazvat nedá. Dva chlapi na koních a malý kluk na oslu ženou krávy přes řeku na druhou stranu. Nestíhám fotit, to jsou záběry jak z filmu. Na druhé straně řeky vidíme dva stany, tak jsme s Péťou přebrodili řeku, abychom se zeptali, jestli někde dál je dobré místo na táboření, protože tady by to celkem šlo a my máme strach, abychom potom někde dál stany postavili. Po Anglickém pozdravu se ze stanujících vyklubali Rusové. Řekli nám, že dva kilometry odsud je kemp, od kterého už cesta hodně stoupá vzhůru až do pasu Teleti, který máme v úmyslu přelézt. Také nám řekli, že po naší straně už cesta není a musí se přejít na druhý břeh. Poradili, že se máme pár metrů vrátit, že tam je most. Bohatší o informace brodíme zpět a s ostatními jdeme k mostu. Tam ale stojí chlap, na mostě má přivázaného psa a říká: „Davaj děngy“. Což je v překladu „Dej peníze.“ Říká, že most je jeho a že mu máme zaplatit, že má na mostě psa. Pes vrčí, tak vytahuji 40 Som, dávám mu je, ale on chce víc. Když se ho ptám kolik, tak neví, ale chce víc. Tak jsem ho vzal okolo ramen a přátelsky vysvětlil, že máme děti a 40 Som za přejití mostu je ta správná cena. Chlap změkl, odvázal psa a my jsme mohli přejít. Tady na druhé straně řeky jdeme po viditelné pěšině stále blíže k horám. Jak se blížíme ke konci údolí, musíme přeskakovat stále víc potůčků, které tečou z hor a vlévají se do řeky. Konečně vidíme kemp. Je to pár stanů, které obývá majitel kempu. Jdeme se zeptat, jestli si tu můžeme postavit stany a ptáme se také na možnost uvařit si v jejich kuchyňském stanu.
Martinovi se totiž rozbil vařič a tak vaří pro všechny Péťa na našem benziňáku. Pán je v pohodě. Říká, že si uvařit můžeme, ale máme šetři plynem. Nic za to nechce, tak plánujeme u něho utratit nějaké peníze. Zatím stavíme stany a vaříme večeři. Péťa, který se už včera chtěl koupat v řece, tentokrát svůj záměr uskutečnil a za pilného cvakání mého foťáku se vykoupal v ledovcové řece. Potom už jdeme s Martinem do jídelního stanu a kupujeme od pana domácího pro sebe pivo a pro děti Coca colu. Začíná pršet a my jsme rádi, že jsme schovaní. Ze stanu vidíme, jak v kempu začínají růst další stany a za chvíli mezi nás přicházejí dva Němci a dva Češi. Čechů zde vůbec potkáváme relativně hodně. Když už náhodou někoho potkáme, je velká pravděpodobnost, že to bude Čech. Okolo osmé zalézáme do spacáků, abychom se na zítřejší přechod Teleti pasu dobře vyspali. Ráno vstáváme v šest a o půl osmé už jsme na cestě. Tentokrát je to podél potoka stále vzhůru. Ale hodně vzhůru. Z výšky vidíme náš tábor stále menší. Nahoře přicházíme ke sněhovým polím, které děti využívají ke klouzání a koulování. Jedno sněhové pole musíme přejít a propadám se po pás do sněhu. Kdyby mě Péťa nevytáhl, tak tam mají do teď o sněhuláka navíc. Když si myslím, že už jsme na vrcholu, tak se cesta opět zvedá k výšinám. Konečně na nás z vrchu volá Němec se kterým jsme včera v kempu pili pivo, že toto je už úplný vrchol. Máme radost, že jsme konečně na Teleti pasu, tedy ve výšce 3 840 metrů nad mořem. Pár vrcholových fotografií a rychle dolu, protože se začíná nebezpečně zatahovat. Nahoru to bylo vyčerpávající, dolu nebezpečné. Velmi strmý svah s ujíždějícími kameny. Do toho stále častější a delší sněhová pole. Aby toho nebylo málo, tak začíná pršet. „ Tu fotku, kdy jde Maruška v pláštěnce ve sněhu nesmí jitka vidět.“ říkám si. Stále hodně klesáme. Cesta má jít podél potoka, ten je ale tak rozvodněný, že to nejde. Jdeme tedy vrchem po louce a máme potom co dělat, abychom se dostali dolu k potoku. Když jsme konečně dole, zjišťujeme že pěšina vede po druhé straně velmi prudké říčky.
Do brodění se nám nechce a tak po dlouhém hledání nacházíme cestu po kamenech na druhý břeh. Tady už to byla viditelná pěšina klečí stále dolu. Při jedné pauze pozorujeme dalekohledem na druhé straně řeky Čechy a Němce, s kterými jsme tábořili. Bylo vidět, že brodili řeku zase na druhou stranu a na louce si nazouvají boty. Ptáme se tedy honáků, kteří proti nám ženou krávy, po které straně řeky je cesta. Oni říkají že po druhé a hned se ptají, jestli nemám cigarety. Když nemám, nejsem pro ně zajímavý a jedou pryč. Tak tady zase na druhou stranu. Tady už je řeka klidnější. Kluci zkouší najít cestu po kamenech, zatímco já už Marušce sundávám boty a připravujeme se na brodění. Tohle bychom nikdy nepřešli, i když boty už dávno suché nejsou, celé je utopit nemusíme. Nakonec kluci s Martinem přešli suchou nohou až na Honzika, který skončil s botami ve vodě. A my ostatní jsme v klidu přebrodili. Na louce se chvíli dáváme dokupy a já když vidím v jakém jsme stavu, začínám přemýšlet, že do údolí půjdeme až zítra a přespíme tady. Navrhuji to ostatním a za chvíli už u řeky stojí tři stany. Po večeři okamžitě usínáme. Já ještě toaleťákem vycpávám sobě a Marušce boty a doufám, že je do rána nějak vysuším. Tohle byl den, kdy jsme si všichni pořádně sáhli na dno. Jen doufám, že ráno budou všichni v pořádku. Ráno se nám hory odměňují. Přímo před stany přichází koně. A tak, přestože nemohu ven, protože suším boty, mám ze stanu krásný výhled na stádo koní. S dětmi hrajeme karty a pozorujeme koně. Maruška prohlásila, že to je lepší než divadlo a mě nezbývá, než souhlasit. Jak vyšlo slunce, boty jsou za chvíli suché a my můžeme pokračovat v cestě. Po krátké rovince po pastvinách začínáme hodně prudce klesat. Kolena dostávají zabrat, jsme ale odměňováni krásnými výhledy. Když jsme se skutáleli dolů, pokračujeme dále údolím Karakol. V lese vidíme nějaký tábor, tak se jdeme zeptat, jestli nemají na prodej jídlo. V táboře je sám starší pán, říká že táboru šéfuje dcera, která je ale pryč. Ptáme se, jestli si můžeme uvařit na vařiči, který vidíme pod stromy. Pán nám to nejen povolil, ale otevřel nám jídelní stan a dětem přinesl krabici sušenek a sušeného ovoce. Chtěli jsme si u něho koupi pivo, abychom mu alespoň udělali nějaký kšeft. On ale měl jen vodku a tu jsme zase nechtěli my. Jako správní Češi přece máme slivovici. Nakonec našel pouze Coca Coly. Když jsme si dvě vzali, pán řekl, že neví kolik stojí. Nakonec jsme mu dali 500 som, vyfotili se s ním, hodně krát poděkovali a šli dál.
Přicházíme k jurtovému táboru. Podle mapy i průvodce jich tu má být víc, tak se chceme ubytovat až v tom posledním. Okolo tábora je rozeseto spousta stanů. Nahoru přes řeku se jde totiž k jezeru Ala kol. V tábořišti potkáváme nám známé Rusy, kteří nám předevčírem poradili cestu přes most a také několik Čechů. Od nich se dozvídáme, že dál v údolí žádný kemp není a tady je to pro táboření výborné místo, protože v jurtovém táboře jde nakoupit. Vybíráme tedy stinné místo a stavíme stany. Kluci jsou nadšeni ohništěm, které je hned vedle stanů a jdou na dřevo. Konečně se hodí pilka, kterou mám celý trek v batohu. Když je dříví nachystané, jdeme se ještě podívat do jurtového tábora do obchodu. Ve skutečnosti to byl velký stan, v jehož prostředku stála stará kredenc na které bylo vystaveno zboží. Byly tam lahve vodky, pivo, sušenky a nějaké konservy. Kupujeme piva a sušenky a jdeme dělat večeři. Ta je tentokrát na ohni. Děti si užívají pálení ohně a my přemýšlíme, co podnikneme dál. Po dnešku jsme celkem odpočatí, tak jsme naplánovali výlet k jezeru Ala kol. Je to jen asi 5 kilometrů, ale s kilometrovým převýšením. Takže ještě večer jdeme domluvit se správcem tábora, že si u něho necháme velké batohy a jen s malými batůžky bychom to k jezeru a zpátky za jeden den měli stihnout. Ráno je ale všechno jinak. Monča říká, že se na takový pochod necítí, k ní se přidává Jana a Tadeáš. A tak batohy nikam neneseme a v okleštěné sestavě jdeme nahoru lesem k jezeru Ala kol. Jak už jsme zvyklí z minulého výstupu, je to opět hodně do kopce, ale bez těžkých batohů se jde nějak líp. Za chvíli končí les a na krátké rovince přicházíme k jurtovému táboru kde místní nabízejí jídlo a pití. Marušce kupuji Ledový čaj a nad táborem ještě objevujeme trampské tábořiště s dřevěnou chatou, jako u nás na Sázavě. Od chaty stoupáme vzhůru a tady někde se to stalo. Přesto že je na mapě cesta okolo potoka, nikdo jsme na mapu nepodívali a šli jsme po pěšině nahoru, která byla ještě vyznačena pyramidkami. Za chvíli se pěšina ztrácí a my se měníme v kamzíky, protože skáčeme po kamenech stále vzhůru. Když jsme konečně pochopili, že jdeme špatně, už jsme za sebou měli zři suťovité svahy. Stále jsme doufal, že za tímto kopcem se napojíme na správnou cestu.
Když jsem se ale podíval, že ten kopec má 4 500 metrů nad mořem, tak jsem konečně pochopil, že jediná možnost, jak se z Kyrgyzstanu dostat domů v pořádku je vrátit se po stejně šílené cestě, jakou jsme sem přišli. A tak ještě všem nahlas připomínám vážnost situace, beru Marušku za ruku a velmi opatrně hrajeme hru na kameny, které se hýbou a které se nehýbou. Chodit se muselo jen po těch, které se nehýbou, abychom se s těmi hýbajícími se nezačali pohybovat i my. Poznat je ovšem bylo velmi těžké. A tak krůček po krůčku sestupujeme dolu. Nakonec se šťastně dostáváme dolu k vodopádu okolo kterého jsme měli jít nahoru. Teď už ale nebyly síly. A tak smutní, že jsme nedošli k jezeru, ale šťastní, že jsme to přežili, jsme po pár hodinách dorazili zpátky ke stanům. Šťastně jsme se shledali s ostatními, šli koupit piva a dali je do potůčku vychladit. A protože nám Jana řekla, že ji tam někdo dopoledne vzal Coca Colu, kterou si v potoce chladila, radši jsem tam hlídal. Nakonec za mnou přišli ostatní a tak jsme na břehu potoka seděli, hráli karty a hlídali piva. Večer jsme snědli poslední čínské nudle a doufali, že zítra už budeme v Karakolu večeřet lepší věci. Ráno tedy balíme, batohy na záda a jdeme údolím stále po proudu řeky cestou, na jejímž konci je město Karakol, z kterého jsme před šesti dny vyráželi. Jen k bráně národního parku je to 12 kilometrů, od brány už mají jezdit mašrutky. Zpočátku to ale vůbec není jednoduchá cesta. Stále brodíme přítoky z hor, které se vlévají do řeky. Tato cesta je sjízdná jen pro Ruská vojenská auta, která jsme taky dvě potkali. Asi po osmi kilometrech, kdy už je cesta lepší, potkáváme auto, z kterého lezou dva maximálně šestnáctiletí kluci a nabízejí taxi do Karakolu. Cena, kterou za to chtěl, jsme bez problémů akceptovali. Co ale Martin akceptovat nechtěl, je věk řidiče a tedy, že rozhodně nemůže mít řidičák. Já jsem ale ze zkušenosti věděl, že tady se na pravidla moc nekouká. Má auto, umí řídit, tak jede. V Thajsku na ostrově jsme jeli s asi dvanáctiletým klukem a dovezl nás bez problémů. Vidina toho, že už za chvíli budeme v Karakolu nakonec zvítězila. Martin s Ilonou, Janou a Tedíkem lezou do auta a řidič slibuje, že se pro nás za deset minut vrátí. To nemůže stihnout, myslím si, to bude dlouhých deset minut. Ale nic nám tu nechybí, sedíme ve stínu a čekáme. Za chvíli je opravdu zpátky. „Copak má vznášedlo?“ myslím si.
Za chvíli ale zjišťuji, jak to provedl. Jel s námi jen k hranici národního parku, kde bydlel. Tam jsme vystoupili a chvíli čekali. Za chvíli přijel jeho tatínek s jiným autem. Takže takhle to vymyslel. Kluk po lese jezdit múže, ale po městě už ne, tam ho zastoupil tatínek. Navíc když jeli oba, zvládli to v rekordním čase. V Karakolu jsme se šťastně potkali s ostatními a šli hledat ubytování. V Yak hostelu jsme už bydlet nechtěli. Na jednu noc to bylo dobrý, ale po šesti dnech v horách jsme toužili po pořádné sprše. Martin si všiml jednoho hostelu na hlavní třídě. Tak jsme se tam všichni nahrnuli a zkoušíme, jestli mají volno. Máme štěstí, hostel je prázdný. Líbí se nám tu a když nám paní ještě dává slevu, není co řešit. Jen její požadavek, abychom se zuli v nás vyvolává zděšení. Paní neví co chce. Celý den zavřeni do pohorek ve vedru, to nedopadne dobře. Už po prvním zouvajícím se naplnil celý hostel takový puch, že jsme si nedovedli představit, jaké to bude, až se zujeme všichni. Já své a Maruščiny ponožky nesu hned do umyvadla a zkouším alespoň z nejhoršího vyprat. Potom ze sebe schazuji propocené a špinavé věci a obsazujeme s Maruškou jednu z koupelen. To bylo velmi prozíravé, protože když sprchy opouštíme, je už na ně fronta. Další naše cesta je do restaurace. Po týdnu o paštikách a čínských polivkách se na pořádné jídlo hodně těšíme. Jdeme do stejné restaurace, kde jsme jedli před trekem. Tam ale dole není místo, tak nás obsluha posílá přes toaletu nahoru. Průchozí záchod jsem ještě neviděl. Nahoře je velký sál a jsme tam sami. Dole jsme byli spokojeni, ale tady ne. Velmi dlouho to trvalo, my s Maruškou jsme dostali jídlo asi hodinu potom, co ostatní dojedli a nvíc si napočítali 15% obsluživanje, což je něco jako dyško, jenže přičtené k ceně. Když už ho v rusky mluvících zemích někde mají, tak je to 10%. S 15% jsme se ještě nepotkal. No už víme, kam příště nemáme chodit. Další naše cesta vede do Yak hostelu pro věci, které jsme tam před trekem nechali. Rozloučili jsme se s panem domácím i se psem Lindou a Zbytek dne už jen odpočíváme. Další den jsme si naplánovali odpočinek a nákupy.
Ráno ale chceme udělat radost Marušce a jdeme navštívit místní ZOO. Byl jsem moc zvědavý, jak tady bude ZOO vypadat. A tak nějak to zapadalo do celkového stavu země. Klece byly malé, děravé a zadrátované. Dole byly díry, jak se zvířata snažila podhrabat. Volně tu běhal pes hlídače, který volně probíhal skrz ohrady. Od velbloudů k lamám, od lam k Yakům. Největší zážitek jsem ale měl ze lva, který ležel apaticky v rohu malé klece. Když se mu ale před klecí přehnalo stádo koz, které tu běhalo volně, lev vyskočil a běhal mlsně ze strany na stranu. Maruška byla ze ZOO nadšena, my ostatní jsme odsud odcházeli se smíšenými pocity. Hlavně milovník zvířat Ilona to těžko rozdýchávala. Hned za ZOO jsme si ještě prošli bývalý lunapark, kde různé pouťové atrakce, jako ruské kolo, nebo kolotoče zarůstali travou a kopřivami. Jediné, co tu ještě fungovalo byla střelnice, kde místo válečků, nebo růží byla malá zvířátka, do kterých se střílelo. Rychle jsme opustili i toto místo a šli si prohlédnout pravoslavnou katedrálu svaté trojice. Je to velká stavba se zlatými kopulemi. A to už zjišťujeme, že je poledne a že máme hlad. Od pána na recepci máme typ na dobrou restauraci, tak tam míříme a výborně jsme se zde najedli. Odpoledne jdeme na místní bazar. Je to velký trh se vším možným. Kupujeme meloun, datle a do pytlíku si necháváme nasypat chili. Péťa se už těší, jak s tím bude doma vylepšovat jídla. V hostelu balíme a večer u piva a slivovice se loučíme s ostatními. Já jsem totiž špatně objednal letenky, takže Martin a spol letí domů o tři dny déle. My tedy zítra jedeme do Bishkeku a ostatní si ještě prohlédnou kaňon Skazka, který je asi sto kilometrů odsud. Ráno chceme jít na mašrutku, která by nás odvezla na autobusové nádraží, ale paní domácí nás nakládá do auta a veze na nádraží, kde už stojí mašrutka do Bishkeku. Asi půl hodiny čekáme až se mašrutka naplní a jedeme. Asi za hodinu mě Maruška oznamuje, že ji bolí bříško. Když se vyprázdní do pytliku, jdu za šoférem, aby někde zastavil, že to potřebuji vyhodit. Ze zkušenosti z Gruzie, jsem si nedělal iluze o tom, že by zastavil u odpadkového koše. A taky jo, zajel na stranu, otevřel dveře a já s těžkým srdcem pytlík vyhodil do příkopu.
Problém vyřešen, můžeme jet dál. Asi po osmi hodinách přijíždíme do Bishkeku na Zapadnyj aftovakzal, ze kterého jsme před dvěma týdny odjížděli. Tady to už trochu známe, tak jdeme do obchodu koupit něco k zakousnutí a jdeme hledat ubytování. Zkušeně odmítáme taxikáře a nadháněče a snažíme se dostat ven z nádraží. U nádraží jsme vždy našli nějaký hostel, určitě to bude tak i tady. A taky jo, první člověk nás posílá za roh k velké budově. Dole je jídelna, tou procházíme a zezadu domu je vchod do hostelu Apple. Ubytovali nás v úžasném pokoji se sprchou a normálním evropským záchodem. Paráda. Shazujeme velké batohy a jdeme se najíst do jídelny. Potom už sedáme do mašrutky a jedeme na Ošský bazar. Už jsme viděli bazar v Karakolu, ale tady je to mnohem větší. Po hodině brouzdání mezi stánky už jsme slušně uvařeni a jdeme zpátky. Marušku musím kousek nést, už toho má dnes plné zuby. Koukám, jak jsme na tom s penězi. Myslel jsem, že se jich zbavíme na Ošském bazaru, ale koupili jsme pár věcí a to ještě velmi levně. Třeba vodka stála méně než pivo. Takže přemýšlím, za co zbytek peněz utratíme. Děti přicházejí s nápadem, že bychom to mohli projíst v restauraci. Nadšeně souhlasím, jde se do hospody. Tady si každý objednává, co mu celý pobyt nejvíce chutnalo. Někdo plov, což je místni rizeto, někdo manty, což jsou knedliky plněné masem. Já si dávám baraninu, což je skopové a k tomu opečené brambory. Zapil jsem to dvěma chlazenými Baltikami a ke spokojenosti nechybělo vůbec nic. Toto byl skvělý nápad a skvělé zakončení dovolené. Potom už jen balíme batohy, ráno ve 4 hodiny vstáváme a taxikem jedeme na letiště. Tady poprvé na svých cestách využíváme balící službu, protože jsem odmítl tahat po horách tři rule folií. Balící automat nefunguje, zato fungují dva chlapíci, kteří to omotávají ručně. Po odbavení ještě kupuji za úplný zbytek peněz dětem sušenky a už nastupujeme do letadla směr Istanbul. V Istanbulu jsme se šli ještě podívat do mešity, ale byly to jen dvě místnosti, jedna pro muže a druhá pro ženy.
Let do Prahy už probíhal v pohodě, jen všude okolo nás seděla jakási Polská skupina. Většina z nich letěla letadlem poprvé a velmi nahlas a legračně to dávali najevo. Sranda byla, když jeden z nich si u letušek objednal pivo a potom dával každému ochutnat, jak je dobré a ostatní se zase jeho ptali, jakto že má pivo, když jim nabízeli jen džus, nebo Colu. Vzpomínal jsem na naše cestovatelské začátky, kdy jsme taky byli ze všeho vykuleni. V Praze už tradičně míříme na hlavním nádraží do Billy. Kupujeme si, co komu chutná a bez čeho jsme se dva týdny museli obejít. Ne že by v Kyrgyzstanu byla špatná kuchyně, spíše naopak, patřila k tomu lepšímu, co jsme procestovali, ale stejně koláče, rohlíky se slaninou, nebo lahvovou Plzeň tam neměli. Potom už se vlakem přes Týniště suneme k domovu. V Opočně ale vlak stojí, že prý tam je na kolejích nějaký zraněný člověk. Paní průvodčí říká, že to bude mimořádná událost a ta trvá prý minimálně dvě hodiny. Tak my jsme od 4 hodin ráno na cestě, teď je sedm, k tomu 4 hodinový posun a 10 kilometrů od domova budeme 2 hodiny čekat. Tak to volám Jitce, ta nás už natěšená čeká na nádraží, dokonce říká, že už pro nás nechala v nádražní restauraci natočit dva tupláky. Okamžitě říká, že pro nás přijede. Naštěstí se vlak po 10 minutách rozjíždí,Jitka nikam nemusí, pěna z tupláků nespadla a hlavně jsme se všichni po dvou týdnech potkali.