Malawi

Začátek našeho afrického putování leží v Gruzii. Tuto na první pohled nesmyslnou větu zkusím vysvětlit. Na ubytování v gruzinských horách jsme se totiž potkali s českými cestovateli, kteří nám vyprávěli o své cestě do Malawi. To by samo o sobě zvláštní nebylo. Péťa ale už asi dva roky shání o této zemi informace a stále nás přesvědčuje, že je to tam skvělé a že tam musíme jet. Řekl jsem mu ať klidně studuje a plánuje, ale pokud nepotkám někoho, kdo v té zemi byl, tak tam nepojedeme. Ale zároveň jsem moc chtěl vždy navštívit nějakou Africkou zemi. Malawi se mi líbilo z toho důvodu, že je to ještě masovou turistikou neobjevená země. Zároveň ale potřebuji, aby země byla bezpečná, abych tam mohl jet s celou rodinou. Takže právě tady v Gruzii padla ta zásadní bariéra a já o Malawi začal shánět informace. Nebylo to vůbec jednoduché, protože do Malawi se moc nejezdí a jediné zprávy z Malawi byly od Lékařů bez hranic, nebo misijních organizací. Právě po návštěvě pana faráře, který byl v Malawi na misiích jsem dostal svolení i od Jitky a mohl začít připravovat africkou expedici. Příprava spočívala kromě běžných věcí i v očkování a nákupu antimalarik. Třeba pro sedmiletou Marušku jsme museli antimalarika objednat až v Rakousku. Ale povedlo se, všechno jsme překonali a sbalili. A tak je pátek 30.6. 2017 a my vybíháme z domu, sedáme do auta a děda nás veze na nádraží. Nejedeme úplně celá rodina, protože nejstarší dcera Monča dala přednost skautskému táboru. Takže z auta na nádraží v Novém Městě nad Metují vystupujeme my s Jitkou a naše dvě děti, osmnáctiletý Péťa a sedmiletá Maruška. Sotva jsme vystoupili, Jitka se zhrozí, že nemá foťák. Tak rychle autem domů a za chvíli všichni i s foťákem sedíme ve vlaku. To jsme ještě nevěděli, že zapomenutí foťáku, jen předznamenalo naše další problémy. Jakmile jsme se usadili ve vlaku, zeptám se jen tak pro uklidnění Jitky, jestli má platební kartu. Ta vyskočila a řekla, že ne. Takže v Opočně vystupujeme z vlaku, tady máme štěstí, že na nádraží právě stojí vlak zpátky domů, tak do něho sedáme a voláme dědovi, aby nám kartu přivezl na nádraží. Ještě že toho dědu máme. Jedeme tedy dalším vlakem, letadlo stíháme, jen tam nebudeme s takovým předstihem. Protože letíme přes Vídeň jsme odbaveni v části „Odlet do zemí Šenghenského prostoru“. Zbavujeme se velkých zavazadel a jdeme k bráně čekat na letadlo. Tam nás čekalo další nepříjemné překvapení. Letadlo do Vídně má zpoždění, takže letadlo do Adis Abeby zřejmě nestihneme. Ještě čekáme, že se stane zázrak, ale kdepak i v letadle pilot říká, že letadlo do Etiopie už odletělo. Ve Vídni tedy vyhledáme kancelář Austria Airlines. Tam se nás tísní víc, přepážky nestíhají, nakonec nám paní dá poukaz na hotel s tím, že máme přijít ráno a najdou nám nový spoj. Takže my ani nevíme, kdy zítra poletíme. Taxíkem tedy jedeme na hotel a rychle do postele, ať se alespoň trochu vyspíme. Ráno vstáváme brzy a jdeme na snídani, ta hlavně dětem moc chutnala. Užívali si, že si mohou vybírat a pořádně se najedli. Kdyby věděli, jak to bude s jídlem v Africe, najedli by se asi ještě víc. A to nás už čeká taxi, které nás veze zpět na letiště. Opět jdeme do kanceláře Austria Airlines a s napětím čekáme jaký nám paní najde let. Po prvním pokusu přes Istanbul a Johanesburg nám nakonec našla příznivější variantu. V 17 hodin poletíme do Frankfurtu a odsud již podle původního plánu Adis Abeba a Lilongwe. Ještě dostáváme každý poukaz na jídlo na 12 euro. A tak se touláme po letišti, hrajeme karty a hledáme restaurace, kde platí voucher. V poledne jsme nakonec v jedné zakotvili a slušně jsme se tu najedli. Do vyčerpání poukazu ještě dětem bereme zákusky a zmrzlinu. A to už se šineme na odbavení. Tady jsme objevili úžasný dětský koutek s prolézačkami, skluzavkami a dalšími skvělými věcmi. Maruška se tu zabavila a vůbec se jí odsud nechtělo. Do Frankfurtu opět letíme necelou hodinu. Tady máme tři hodiny na přestup. Musíme ještě do kanceláře Etiopen Airlines, s kterými poletíme, aby nám vytiskli letenky. Zatímco do teď jsme seděli všichni pohromadě, tady jsme už byli trochu rozházení. Alespoň že Maruška seděla vedle Jitky a byla nadšena z displeje před sebou. Vždy totiž zatím letěla malými letadly, kde displej nebyl. Tady si mohla poslouchat písničky, nebo hrát hry a měla vlastní sluchátka. No nedivte se, že se jí moc nechtělo spát. Noc jsme tedy přečkali v letadle a v 5 hodin ráno dorazili do hlavního města Etiopie Adis Abeby. Je to jeden z hlavních leteckých uzlů v Africe, ale letiště tomu vůbec neodpovídalo. Bylo malé, špinavé, stísněné a všude spousta lidí. Lehátka i sedačky byly všechny beznadějně obsazené. Tak jsme našli místo před jedním obchodem, dali na zem karimatky a Jitka s Maruškou okamžitě usínají. Zážitek sám o sobě byly místní WC. Fronta až ven a vevnitř byly 4 kabinky a až déle jsem zjistil, že každá je něčím specifická. V jedné nešlo splachování, druhý záchod byl ucpaný, ve třetím nebyl papír. Až na čtvrtý pokus jsem se trefil, tam ale zase byla největší fronta. Vrchol byli muslimové, co si v umyvadle myli nohy. No byl jsem rád, že jsem pryč.

Teď jsem musel v tomto blázinci ještě najít kancelář Etiopen Airlines, aby nám dali letenky. Když jsem to našel a vystál frontu, tak mě poslali jinam. Tam byla fronta ještě větší a vůbec se nehýbala. Najednou přišel chlapík a začal brát lidi odzadu. Když jsem mu vysvětlil už naučenou frázi, že letadlo mělo zpoždění, a proto letíme jiným letem, a proto potřebujeme letenky, vzal si papíry a zmizel v kanceláři. Asi za čtvrt hodiny přišel znovu, zval mě dovnitř a vysvětlil mi, že poletíme jen já a Péťa, pro Jitku a Marušku nemají místa. „Co tady budou dělat a kdy poletí za námi? Nemáme si radši udělat dovolenou v Etiopii?“ Takové myšlenky se mi začaly honit hlavou. Pak jsem je ale rázně zavrhl a začal bojovat.“ Tak to ne, za zpožděné letadlo nemůžeme a paní ve Vídni tento spoj našla, tak místa být musí.“ Tak dlouho jsem protestoval, až najednou letenky byly. Šli jsme do strašné fronty, kde byla cedule „ brána 1-9 „. Tlačilo se tam spousta lidí a paní vepředu vždy řekla nějaké město a ty lidi pouštěla dál. Říkala to ale strašně potichu, takže jí rozumělo jen pár lidí vepředu. Ostatní neslyšeli nic a o to více se mačkali a strkali. Když pustila nás, dostali jsme se do další fronty na odbavení. Nervozně jsem sledoval hodinky a frontu před námi. Tohle nemůžeme stihnout. Navíc se přes nás cpali černoši, asi věděli proč. Tak jsme se roztáhli po celé šíři fronty a drželi pozice. Po odbavení jdeme dolů až k letištní ploše a čekáme, že nás někdo pustí do letadla, které má za deset minut odlétat. Tlačí se nás tam asi třicet žádný pracovník letiště se s námi nebaví. Napadlo mě, jestli nemáme vběhnout na letištní plochu a letadlo si najít sami, ale taková divočina to snad být nemůže. Nakonec se dozvídáme, že letadlo má zpoždění. Tak zase čekáme. Nejdříve je na tabuli 1 hodina, nakonec se z toho vyklubou tři. Přicházejí mladé dámy v uniformách a rozdávají nám kromě úsměvů, vodu a nějaké gumové pečivo. Konečně se otvírá brána a my, díky Marušce jsme vpuštěni jako první. Na to je výhodné mít Marušku. Rodiny s malými dětmi totiž občas pouštějí dopředu. Chvíli paní trvá, něž se popere s letenkami, ale nakonec to zvládá a já už začínám věřit, že to klapne a že se do Malawi skutečně dostaneme. Tady už sedíme každý úplně jinde. Jen Péťa sedí za Maruškou a pomáhá ji objednávat jídlo a pití. Tento let jsem komplet prospal. V Lilongwe vystupujeme jako poslední, protože jsme čekali na Jitku, která seděla úplně vzadu. Vyplňujeme a platíme víza, šťastně jsme se potkali s batohy a šli rozměnit peníze. Tady ale sedí chlap a ukazuje na ceduli „Zavřeno“. Jdeme tedy do příletové haly, tady stáli dva černoši a jeden měl v ruce papír s mým jménem. Byl to taxikář, kterého nám poslal majitel hostelu, kde budeme spát. Zkusili jsme to takto poprvé a vůbec to nebylo špatné. Nikomu jsme nemuseli vysvětlovat, kam chceme odvézt, nikdo zdlouhavě nehledal ubytování. Tak lezeme do auta a jedeme do Lilongwe. Letiště je totiž asi 20 kilometrů za městem. Jsme kousek pod rovníkem, tady trvá den 12 hodin a noc také. Takže v půl šesté, když dorazíme na ubytování je už celkem tma. Jsme sice ubytováni, ale bez peněz a bez jízdenek na zítřejší autobus do Blantyre. Ty jsem chtěl totiž koupit odpoledne, ale zpožděné letadlo mi to zhatilo. Tak to zkouším domluvit s panem domácím. Hned mi nabídne, že zavolá taxík a ten nás odveze do směnárny. Zároveň říká, že to domluvil v kanceláři a zítra ráno v sedm můžeme jet.

Nadšeni sedáme s Jitkou do taxíku a jedeme do nákupního centra, kde v rohu je směnárna. Měnil jsem za 500 dolarů, a protože je kurz 1:750, dostal jsem 3 balíky bankovek, které jsem musel strkat různě po kapsách, protože se mi nikam nevešly. Ještě kupujeme chleba, vodu a sušenky a jedeme zpátky. Tady tradičně vytahuji z batohu jediné české pivo, které jsem přivezl a připíjím na úspěšnou dovolenou. Dětem pomáháme připravit moskitiéru a jdeme spát. Ráno vstáváme před šestou, balíme a jdeme na snídani. Tam všechny honím, ať jsme na zastávce včas. Taxík jede k našemu údivu ke stejnému obchodu, kde jsme včera měnili peníze a nakupovali. Na zastávce už autobus stojí a mačká se před ním hodně lidí. Ti, kteří mají jízdenku jsou vpuštěni dovnitř, ostatní se cpou a křičí. Nacpal jsem se před přísně se tvářící dámu, která prodávala jízdenky a snažím se vysvětlit, že máme jízdenky blokované a že bych chtěl lístky. Dáma mě ale úplně ignoruje, prodává lístky ostatním a nás nechává naposled. Když už to vypadalo, že si nás všimla, tak šla do autobusu a říká, že je volné jen jedno místo, že musíme jet příštím spojem, který jede v jedenáct. Zklamaní jsme si šli koupit lístek na jedenáctou. Chvíli se touláme po nákupním centru, obhlížíme obchody s nábytkem, drogerii, potraviny, ale je tu i klasické vietnamské zboží a jako prodavači asiati. Tady jsem si na chvíli připadal jako doma. Ale jen na chvíli, než jsme vyšli z nákupního centra ven. Tady jsme poprvé viděli, jak je zvláštní se pohybovat mezi místními. Všichni se zastavují, čumí, někteří si na nás jdou i sáhnout, hlavně děti na Marušku, kterou to velmi obtěžovalo. Když jsme se dostali na jakési nádraží minibusů, což je uježděný plácek u silnice, začali nám tu všichni něco nabízet. Vrchol byl, když jeden chlapík na motorce jel okolo nás takovým způsobem, že narazil Jitce do batohu. To byl jasný signál, že tady to dobré nebude a utekli jsme pryč. Dali jsme si karimatky do stínu a odpočívali. Před jedenáctou jsme se šli postavit na zastávku. Trochu mě zarazilo, že tu byli ve stínu jen tři lidi a autobus žádný. To jsem ještě nevěděl, že čas v Malawi nic neznamená a jízdní řády, když už náhodou jsou, jsou spíše orientační.

Autobus přijel místo v jedenáct, ve dvanáct hodin. Než jsme se usadili a rozjeli, uběhla další půlhodina. Nadšení z toho, že konečně jedeme trvalo ale jen pět minut. Zezadu lidi na řidiče křičeli, že tam něco rachtá. On tedy zastavil a asi hodinu něco spravoval, pak jsme se vrátili na zastávku a řekl, že kdo chce, tomu vrátí peníze. Pár lidí zezadu to udělalo, ostatní ale seděli dál. Zůstali jsme tedy sedět taky. Rozjeli jsme se směrem na Blantyre. Mysleli jsme, že to pojedeme někam opravit, my ale jedeme stále dál. Asi doufal, že to dojede a naštěstí mu to vyšlo. Míjíme africkou chudobu. Cihlové domečky se slaměnou, nebo plechovou střechou a před nimi sedí lidé a běhá spousta dětí. Mezi tím kozy a slepice. Když autobus zastaví, tak venku běhají lidi a nabízejí ovoce, nápoje, křupky, lízátka. Otevře se okno, dáte jim peníze a podají vám zboží. Než otevřeme okno, tak strašně ječí a skákají, abychom si jich všimli. Už je tma a blížíme se k Blantyre. Vytahuji z batohu průvodce a snažím se najít nějaké cenově dostupné ubytování. V Malawi je totiž buď ubytování levné, to je 100 – 300 korun na osobu, nebo drahé lodže, které stojí to samé, ale v dolarech. To bychom za pár nocí vyčerpali celý rozpočet, to nejde, nemáme americké příjmy. V tom ke mně přichází paní, která sedí přes uličku vedle mne a ptá se, kde budeme spát. Říkám, co jsem našel a ona, že je to daleko a doporučila mi lodže Dougles, která je v průvodci také, ale mě se zdála daleko od autobusáku. No asi budeme vystupovat jinde. Jak jsme zastavili, tak se nás paní ujala a už volá na známého taxikáře, který nás odváží na ubytování. Tam nás překvapuje příjemná atmosféra. Bar u bazénu a paní nás už vede do chatky v udržované zahradě. Po ubytování se, jdeme na večeři. V horách, kam máme namířeno budeme živi o paštikách, tak ať se pořádně najíme. Za námi na zdi jsou namalovaná africká zvířata a já si připadám jak na safari. Konečně na nás po všech zmatcích dýchla příjemná atmosféra. Děti si daly každý čtvrt kuřete s hranolky a my s Jitkou hovězí s rýží. Zapil jsem to pivem a šli jsme spát, ráno brzy vstáváme. Na sedmou máme domluvené taxi na minibus station do Limbe a odtud už chceme do pohoří Mt Mulanje.

Na nádraží se nás ujal jeden chlapík, co tvrdil, že jede do města Mt Mulanje a když i cena zhruba odpovídala té jakou nám řekla servírka v Blantyre, šli jsme za ním. Nacpal nás do matatu a čekali jsme. Tady totiž nejsou žádné jízdní řády a jede se, až je auto plné. Na autobusáku jsme rádi, že jsme schovaní v autě. Okolo se totiž rojí spousta prodejců čehokoliv. Ovoce, jídlo, pití, oblečení, elektronika. Dokonce nám borec nabízel velké staré rádio. Chvilky, kdy jsme nemuseli odhánět prodavače jsme využili k pozorování místních lidí. Tady jsme poprvé viděli, jak si ženy dávají děti na záda, váží je šátkem a ještě si dají zavazadlo na hlavu. Takto čekáme nejméně hodinu a auto se pomalu plní. Když už se tam opravdu nikdo nevejde, tak se jede. Podle mapy i průvodce má cesta trvat asi hodinu, my jsme ale jeli tři hodiny. Stále jsme stáli a nabírali další lidi. Tady jsme poprvé viděli, kolik lidí se vejde do malé dodávky, které se tu říká matatu. I když jsme byli úplně plní, vždy se ještě alespoň jeden člověk vešel. Ve městě Mt Mulanje nás vyhodili u cestovní kanceláře, že nám zařídí odvoz do Likhubuli, odkud se už vyráží na trek do hor. Tady jsem se poprvé rozčílil nad jejich neomaleností. Cesta do Likhubuli je asi šest kilometrů dlouhá a oni se nestydí si říct 20 tisíc Kwača, to je asi 700 Korun. Nakonec jsme po klasickém divadle, kdy jsme si brali batohy na záda a šli jako pryč a oni nám je zase sundávali, jeli za deset tisíc. I to bylo hodně, ale potřebujeme se do tmy dostat do první chaty. V Likhubule to už bylo solidní jednání. Sice zdražili, noc v chatě nestála 750 Kwača, jak bylo v průvodci, ale 1 000, ale pán v recepci nám ukázal ceník na stěně a ceny si necucal z prstu. Rozhodli jsme se zaplatit si průvodce, abychom v horách nebloudili. Ten si jen zajel nakoupit a vyrazili jsme. Jdeme pralesem stále do kopce. Cestou potkáváme místní, jak nosí z hor dřevo na hlavě. Přicházíme k vodopádu. Tam nám průvodce ukazuje, ať jsme potichu a hned vidím proč.

U potoka se usadila tlupa kočkodanů. Naše první divoká zvířata. Hlavně pro Marušku je to silný zážitek. Opice jsou plaché, ale i tak je můžeme chvíli pozorovat, jak přebíhají řeku a mizí v lese. Jdeme krásnou kamenitou cestou, několikrát překračujeme potok a šplháme po kamenech. Je to stále víc do kopce a my přestáváme stíhat. Průvodce bere nejdříve batoh Marušce, pak jitce a nakonec, když vidí, jak jsem rozpláclý na kameni a nemohu popadnout dech, bere můj těžký batoh, já beru jitčin a dupeme stále do kopce. Průvodce si vzal na starost Marušku, vzal ji za ruku, pomáhal přes kameny a říkal jí „super girl“, což je „super děvče“. Asi ještě s takto malou holčičkou hory nepřecházel. Už se začíná stmívat, když přicházíme k chatě Chambe hut. Průvodce nám ukazuje venku kadibudky a pramen s pitnou vodou. V chatě byly dvě místnosti. V první bylo ohniště a v nádobě voda na vaření, stůl a lavice a v druhé místnosti se spalo. Příjemně nás překvapilo, že tu byly matrace. My jsme měli karimatky, ale matrace jsou měkčí. Dokonce tady na polici byla na prodej Coca cola a pivo. Pivo bylo sice drahé, stálo 1 300 Kwača, ale jedno jsem si za tu dřinu dopřál. Chata nebyla prázdná, ale byly tu dvě holky ze Švýcarska a dvě z Chile. Jedna z nich, když viděla v jakém jsme stavu, hlavně Jitku bolela z únavy hlava a v obličeji byla celá rudá, nám dala energetický nápoj v prášku. Ten jsme rozmíchali ve vodě a Jitka ho pocucávala. Zbytek jsme schovali jako doping pro Marušku. Když kňučela, že už nemůže, podali jsme ji „zázračný sportovní nápoj“. Ten okamžitě zabral a my mohli pokračovat dál. Večer jsme už jen na ohni jsme ohřáli vodu na nudle a instantní polévku a šli jsme spát. Ráno vstáváme, balíme a v osm hodin vyrážíme. Jdeme pod nejvyšší horu Malawi Sapitwa Peak a podle toho to vypadá. Stále do kopce, takže za chvíli jsme v mracích, sluníčko je pryč a začíná být zima. Z nejvyššího bodu scházíme dolů k potoku.

Tady rostou takové menší palmy a potok si tu hloubí cestu mezi skalami. Moc pěkné místo. Hned za potokem už vidíme chatu Chisepo. Původně jsme chtěl dojít k další chatě, ale s průvodcem se domlouváme, že tady zůstaneme a odpoledne budeme odpočívat. Přece jen máme sebou Marušku a musíme na ni brát ohled. Je mlha a zima. Tato chata je menší než předchozí a má jen jednu místnost, kde se vaří i spí. V chatě jsou opět nám už známé Švýcarky a Chilanky. Zabíráme si pravý kout chaty, dáváme na zem matrace, připravujeme jídlo a odpočíváme. Na chvíli jsme se šli projít směrem k hoře, ale je zima a brzy se vracíme. A tak si v chatě topíme a hrajeme karty. Už předešlou noc byla zima, ale tuto noc to bylo ještě horší. Nejen že jsme na sebe vzali všechno, co jsme měli, ale různě jsme se obalovali ručníky a jitka si dala nohy do batohu. Já jsem ještě musel spát na boku, protože se přesně nade mnou srážela na plechové střeše voda a kapala mi na hlavu. Ale noc jsme ve zdraví přežili a ráno opět v osm hodin vyrážíme dál. Tentokrát ztrácíme výšku a jdeme stále dolů. Tuto cestu jsme pojmenovali cesta mostů. Bylo jich asi sedm a jeden horší než druhý. Prkýnka uvolněná, někde chyběla úplně, nebo držela jen na jedné straně. Přejít každý most, bylo velké dobrodružství. Tady si opět člověk uvědomil, že se prostě nesmí nic stát. Zdravotnictví v Malawi prakticky neexistuje a kdo a jak by nás z těchto hor snášel dolů radši ani nechci domýšlet.

A tak opatrně zkoumáme prkénko po prkénku a velmi opatrně přecházíme každý most na druhou stranu. To se podařilo a kolem poledne přicházíme k chatě Thuchila. Jsme tu sami, rozděláváme oheň a děláme jídlo. Po jídle se jdeme projít. Přímo nad chatou se tyčí hora Nandalanda, která je vysoká 2 590 metrů nad mořem a Péťa moc touží tady na nějakou horu vylézt. Do teď se to nepovedlo, a protože zítra pohoří opouštíme, je toto poslední příležitost. Marušce se to ale vůbec nelíbí. Má už chození plné zuby. Tak se spolu vracíme do chaty hrát karty a Jitka s Péťou vyráží na horu. Znovu zatápím v kamnech a čekáme. V pět hodin už jsem nervozní a chci je jít hledat. V půl šesté je totiž tma a oni nemají ani čelovku. Když už jsem chtěl vyrazit, klepe někdo na okno. Je to dobré, vrátili se. Nadšeně nám líčí, jak došli skoro na vrchol a jaké byly krásné výhledy. Když už je úplná tma, nahrne se do chaty parta mladých Američanů. Chata jich je plná, správce chaty odemyká místnost, kde jsou lepší matrace, ne jako ty naše roztrhané. V chatě jsou dvě místnosti s krbem. My jsme si naštěstí vybrali tu zadní, takže nás moc neobtěžují. Jen žasneme nad jejich jídelníčkem. Žádné paštiky a čínské nudle, jako my. V jakýchsi boxech měli už maso v marinádě a jen si to nad ohněm ohřáli. Průvodce nám doporučuje, abychom vyrazili už v šest hodin ráno. Zítra máme před sebou dlouhou cestu, na jejímž konci má být bývalé hlavní město Britské Střední Afriky Zomba. Vyrážíme tedy hned po rozednění a tentokrát klesáme hodně. Tak hodně, že je to snad náročnější, než výstup nahoru. Kolena dostávají zabrat. Navíc jdeme po kamenech, které různě kloužou a ujíždějí a při každém kroku hrozí pád dolů. Ještě že průvodce vzal Marušku za ruku, protože já jsem měl co dělat sám se sebou. Konečně přicházíme na rovinu a hned na nás vykukují první kukuřičná pole, na kterých pracují domorodci. U nich vzbuzuje velký údiv Maruška. Sahají na ni, hladí ji a ukazují na hory a na její nohy. Není těžké uhádnout, co říkají. „Jak mohly tyhle malé nohy přejít tyto velké hory?“ Když je chci s Maruškou fotit, mají z toho velkou radost a nadšeně pózují před foťákem. Přicházíme k misii Lukulezi. Pěkné čisté domky, upravená zahrada. Jak by byla Afrika krásná, kdyby to takto vypadalo všude... . Maruška měla navíc jeden klobouček. Děda totiž doma koupil dva, ten větší si vzala Maruška a menší byl navíc. Maruška tedy vymyslela, že ten menší klobouček dá nějaké holčičce. Celý pochod přes hory ho opatrovala a teď přišla její chvíle. V misii si vyhlédla o něco menší holčičku, než byla sama a chtěla jí dát klobouček. Průvodce to vyjednal a holčička odchází s kloboučkem.

Přicházíme k cestě, bágly házíme do stínu a čekáme na nějakou dopravu do Phalombe, což je větší město, odkud už jezdí matatu do Zomby. Pozorujeme provoz - auta, motorky, kola, pěší, vše se na cestu vejde. Maruška vidí na druhé straně cesty děti a chce jim dát bonbony, které mám za tím účelem v batohu. Nejdříve jich bere pět, ale stále se vrací, protože se objevuje stále více dětí. Nakonec přišla starší holka, která jim to rozděluje. Pak Maruška ještě přináší balónky. Mají z toho velkou radost, nafukují balónky a jedí bonbony. Jsou velmi milé a ještě dlouho nám mávají, když odjíždíme. V Phalombe ani nestačíme přesednout a už máme batohy v jiném matatu, které jede do Zomby. Zadní dveře nejdou kvůli naším batohům zavřít, tak vezmou provázek a za stěrač to přiváží. To už musím Jitku trochu uklidňovat. Má strach, abychom batohy neztratili. Provázek se zdá být pevný a kdyby něco vypadlo, tak si snad někdo všimne. Tato cesta je lepší, než ta do hor. Tolik nestojíme a za dvě hodiny jsme v Zombě. Tady nám opět nabízí taxi. S Péťou koukáme do průvodce a myslíme si že motel, kde se dnes chceme ubytovat je někde blízko. Špatně se to ale určuje a hledá, protože nikde nejsou popsané ulice a navíc na nás stále někdo volá a něco nám nabízí. Ještě že si Jitka všimla cedule s názvem motelu, pak už jsme se doptali. To jsme našli výborně. Po ubytování se jdeme najíst. Naproti bráně je před malým domkem umělohmotný stoleček s židlemi. Hned nám nabízí jídelní lístek, ale když si vybereme, řeknou že zrovna toto ještě ráno měli, ale teď ne. Vyřazovací metodou zjišťujeme, že mají vlastně jen kuře s rýží. Bylo to dobré, ale když jsem to chtěl zapít pivem, nabízeli mi jen různé limonády a pivo že mají v jiné hospodě. Už jsem se tu setkal s tím, že pivo nemají v běžných obchodech, ale že není ani v hospodě mě zaskočilo. Tak jdeme tedy žízeň uhasit jinam. Tady mají pivo Carlsberg a protože je v zelené láhvi, všichni mu říkají „zelené“.

Tady sedí u piva hodně lidí a všichni ho pijí z lahve, skleničky na stole vůbec nejsou. Domlouváme se že Zomba Plateu, kam jsme chtěli původně, vynecháme a pojedeme hned do národního parku Liwonde na safari. Byli jsme unaveni a ze sestupu z hor nás bolela kolena. Další dva dny pochodu teď nepřipadaly v úvahu. A tak ráno na autobusáku lezeme do velkého autobusu a myslím si, že když je velký, tak se nebudeme mačkat a pojedeme včas. To byla naivita! Sotva jsme zaplatili, řekl že pojedeme, až budeme plní. Když se měl naplnit malý autobus, trvalo to dlouho, neuměl jsem si představit, jak dlouho se bude plnit tento velký. Naštěstí za chvíli použil taktiku : „Nastartuj a přidej plyn, oni přijdou.“ A taky že jo, jakmile to začal tůrovat, autobus se jako zázrakem začal plnit, dokonce tak moc, že se jedna paní nevešla a řidič za námi přišel, ať si Marušku vezmeme na klín. To mně rozzlobilo, protože jsme zaplatili poměrně drahý autobus, abychom měli každý své místo. Nakonec dosahuji toho, že mi peníze za Marušku vrací, my si ji bereme na klín, paní si může sednout a my můžeme jet. V Liwonde se na nás doslova vrhli taxikáři. Nejdříve nás obklopili kluci s kolem, kteří měli vzadu sedátko a chtěli nás do Baobab bush kempu vézt na kole. To ale Jitka rázně odmítla, řekla že po takovýchto cestách a ještě k tomu s batohem na kole nepojede. Toho využil chlap s korbou a nabízel odvoz. Na korbě jet můžeme, to je v pohodě, teď ho jen dotlačit na rozumnou cenu. Začal na patnácti tisících, nakonec mi kývl na pět tisíc. Lezeme na korbu a jakmile se rozjedeme, chlap chce sedm tisíc. Když mu řeknu, že tedy vystoupíme, tak že jo, že za pět, ale že nás zaveze do jiného kempu. Takže zase divadlo s vystupováním. Pak se přestal usmívat a odvezl nás opravdu kam jsme chtěli. Baobab bush kemp dělal čest svému jménu. Už z dálky jsme viděli několik krásných velikých baobabů, které jsou bez listů a vypadají jako suché. Je to proto, že tyto stromy, které mohou být tisíc až dva tisíce let staré, v období sucha opadávají. Jakmile jsme vyskočili z auta, šli jsme se domluvit na ubytování. Tady nám nabízeli drahé bungalovy, šedesát dolarů za osobu, my jsme ale chtěli levnější ubytovnu. Ta byla za patnáct, ale byla na tuto noc obsazena. A tady jsme poprvé v Malawi zažili úžasnou vstřícnost. Nabídli nám první noc v luxusním bungalovu za polovinu a zítra se přestěhujeme do levnější ubytovny. Kromě toho jsme objednali dvě safari, jedno v jeepu a druhé v motorovém člunu po řece Shire. Když jsem se ptal, jestli by nebylo pivo, ukázal na velkou lednici, ať si vyberu. Potom mi ukázal sešit, ať tam napíši své jméno a dělám si čárky. No prostě paráda. Další paráda bylo ubytování. Dvě samostatné ložnice s nebesy a hedvábnými moskitiérami a uprostřed koupelna pod širým nebem. Shodíme batohy a už jsme natěšeni na zvířata. Safari sice máme objednané až na zítra, ale kemp leží v Národním parku a na zemi jsme viděli jak stopy, tak výkaly zvířat, takže tu někde být musí. Pro tento účel mají na kraji kempu vyvýšenou pozorovatelnu. Když tam vylezeme, vypadá to tu spíš jak na pláži, než v divočině. Mladí angličané a angličanky se tu na lehátkách opalují a konsumují alkohol. Nenechali jsme se rušit a pozorovali jsme přilehlé rákosí. Pozorovatelna totiž leží u řeky a po obou březích je vysoké rákosí. Vtom si Péťa na druhé straně řeky všiml slona. Ona to byla celá sloní rodina i s mláďaty.

Střídáme si dalekohled a užíváme si pozorování slonů. Odpoledne odpočíváme před bungalovem, nebo pozorujeme z vyhlídky zvířata. Večer jdeme hrát karty do venkovního zastřešeného altánku. Měli zde stolní hry a vyzdoben byl několika soškami zvířat. V tom si Jitka všimla sošky žáby, která byla na lavici vedle Péti. Že by sochy dávali na lavici? Je mi to divné a do sochy šťouchnu a taky že jo, žádná socha, ale živá žabka se přišla podívat jak hrajeme karty. Všichni z ní máme radost, jen Jitka řekne: „No to je hrůza, tady můžou být všude, ještě abych si na ni tak sedla“. Na to se postavila a pod jejím pozadím opravdu objevila žabku. Ale nesla to statečně, spíš litovala žábu než sebe. Jenom když v bungalovu lezeme pod výborně připravenou moskitiéru se mě opatrně ptá, jestli tu nemohou být taky nějaká zvířata. Když jsem ji ujistil, že určitě ne, spokojeně usnula. Ráno o půl šesté vstáváme a v šest už jsme připraveni u jeepu a jedeme k hlavní bráně parku. U brány musím zaplatit za vstup 70 dolarů a vyplnit dotazník. Ještě před bránou pozoruje Jitka s Maruškou skupinu kočkodanů. Hned za branou vidíme velkého paviána, z těch má velký strach Maruška, protože jsem se jednou neopatrně zmínil, že paviáni jsou nebezpeční ,a že v Africe každý rok paviáni unesou několik nemluvňat. Tento se ale bál nás a rychle zmizel v křoví. Kousek dále už auto zastavuje,abychom si mohli prohlédnout krásného sloního samce. Je krásný a my si užíváme pozorovat slona ve volné přírodě takto z blízka. Mimo řidiče je s námi v autě ještě průvodcem který radí, kam má řidič zajet a o každém zvířeti něco řekne. Vidíme impaly, vodušky, prasata bradavičnatá, obdivujeme kudu s velkými zakroucenými rohy.

Najednou v křoví něco zarachotilo a vyběhl na nás slon. Místo abychom hledali my jeho, on si našel nás. Řidič před ním musel ujíždět a přidat plyn na volnoběh, aby se slon lekl a zůstal stát. Nakonec přijíždíme ke slepému rameni řeky Shire, kde bylo spousta hrochů naloženo ve vodě. Potom se už vracíme, jakmile ale vidíme zvíře, řidič zastaví a trpělivě čeká, až si ho prohlídneme a nafotíme. V kempu máme dvě hodiny do oběda, které trávíme odpočinkem a ohříváním se na sluníčku. Ráno jsme totiž podcenili oblečení a pěkně jsme vymrzli. V poledne už jsme prohřátí a jdeme se najíst. K obědu nám přinesli celou mísu rizota, což se hlavně Péťovi líbilo, protože se mohl najíst do sytosti. Celou mísu jsme snědli. Najedeni se jdeme nachystat na odpolední safari člunem po řece. Už jsme stáli u auta nachystaní na safari, když za námi přišla paní, že se máme přestěhovat do levnějšího ubytování. Už bychom mohli balení vyučovat, za pět minut jsme sbaleni. Jdeme za paní do ubytovny a pak už rychle na safari. V autě s námi jedou dva Izraelci, kteří přijeli dopoledne. Jedeme opět jeepem, tentokrát ale na opačnou stranu do města Liwonde, tam za mostem doprava a už vjíždíme do otevřených vrat jednoho domu a jdeme k řece, kde na nás čeká dřevěná loďka s motorem. Nejprve jedeme po široké řece, no spíš se jen tak šineme, patnáctka motor je ráda, že nás uveze. Tady marně pátrám po nějakých zvířatech, ale jak vjedeme do užšího ramene, hned nás průvodce upozorňuje na hrochy. Říká, že přes den jsou ve vodě a večer vylézají na břeh na pastvu. Protože je odpoledne, jsou naloženi v řece a vidíme z nich jen oči a nozdry. V tom nás průvodce upozorňuje na rákosí u břehu. Přijíždí blíž a my v rákosí poznáváme obrysy slona. Není vidět skrz rákosí celý , ale i tak je to zážitek. Jedeme dál, kocháme se hrochy a vidíme ještě několik slonů. Přijíždíme blíže k levému břehu, kde se pasou vodušky a prasata bradavičnatá. Jedeme dál až do slepého ramene. V tom průvodce ukazuje na břeh, kde leží v bahně několik krokodýlů. Plujeme až k nim a z blízka si je prohlížíme. Cestou zpět opět pozorujeme hrochy a jak se blíží večer, jsou stále aktivnější, dokonce je můžeme vidět, jak vylézají z vody. Tohle safari bylo krásné, bylo to zase něco jiného, než v autě a jsme moc rádi, že jsme se ho mohli zúčastnit. Když vystupujeme, čeká na nás na břehu prodejce dřevěných sošek. Říká, že jsou z ebenového dřeva. Hlavně dětem se moc líbí, tak si Maruška vybírá hrocha, Péťa domorodce s oštěpem a jako dárek pro Monču vybíráme slona.

Do kempu se vracíme za tmy a hned jdeme na večeři. Přes den se tu vyměnila klientela. Místo mladých angličanů přijela skupina tlusťoučkých američanek. Ty jsou u večeře jako první a mají zaplacenou plnou večeři, to je i s pitím. My i mladí Izraelci, kteří s námi byli na safari máme večeři levnější, což nakonec ale spočívá jen v tom, že nezahrnuje pití. Jinak večeře je královská. Pečená krůta a k tomu různé omáčky, saláty a čerstvá zelenina.. Moc dobře jsme se najedli i vyspali a ráno jsme se s Péťou vypravili na pozorovatelnu, jestli něco neuvidíme. Péťa se ještě vrátil pro foťák, tak jsem se díval sám a kousek od nás jsem uviděl buvola. Přecházel směrem k řece a zmizel v rákosí. Tam se mě ztratil. Krásné zvíře, to musím vidět ještě jednou. Tak jsem slezl na zem a pomalu jsem se blížil k rákosí. Přišel jsem až na břeh řeky, když v tom hned na druhém břehu stál a díval se na mně. Než jsem stačil vytáhnout foťák byl pryč. Takto blízko divokému zvířeti jsem nikdy nebyl. Od Jitky potom dostávám vyhubováno a i sám uznávám, že to bylo trochu nebezpečné. Ale zážitek to byl excelentní. Balíme a jdeme platit. Zjišťuji, že mi Marušku počítá za půlku na ubytování, safari i jídle, takže za dvě noci, dvě safari a tři jídla pro čtyry lidi platím 490 dolarů. To je prostě oproti okolním zemím, ale i jiným kempům ve stejném národním parku skvělá cena. Třeba Mvuu kemp, který leží jen kousek od nás, stojí 450 dolarů na osobu a noc plus safari. Pohostinnost tohoto kempu se ukázala ještě jednou a to když jsem se ptal, jak se dostaneme do města. Na tabuli měl napsáno „Transfer 20 dolarů/osoba“ To se mi ale opravdu platit nechtělo. Pán nám tedy nabídl, že paní veze peníze do banky, že můžeme jet s nimi. Takže opět lezeme na korbu, paní strká balík peněz do kabelky a jedeme. Odvezli nás až k benzince a paní nám řekla, že tu máme počkat na minibus. Když jsme vystoupili, okamžitě se na nás vrhli černoši. Sundávali nám batohy ze zad, jeden dokonce vzal Marušku za ruku a odváděl pryč. Ne že by ji chtěl unést, ale abychom šli za ním. Chvíli jsme odolávali, když vtom vyběhla opět paní z auta, chlapy rozehnala a ještě jednou nám řekla, že máme čekat na minibus, že brzy přijede. Teď už nám dali všichni pokoj a my se v klidu dočkali našeho matatu. Nastupujeme a jedeme nahoru k jezeru. V Monkey Bay vystupujeme a opět jsme v obležení asi dvaceti domorodců.. Každý nás chce vézt do Cape Maclear. Nakonec usmlouváme cenu, lezeme na korbu, ale ještě jedeme asi tři kilometry pro dva pytle dřevěného uhlí, přece nepojedeme prázdní. Potom už ale opravdu jedeme do Cape Maclear. Mělo by to být nejlepší středisko u jezera, tak chci Jitce a Marušce dopřát koupání a odpočinek. Chlapík nás veze až ke kempu. Jdu na recepci a jsem nadšený pohledem na dlouhou písečnou pláž, krásné jezero a vzadu ostrůvek. Na to vše se dívám z barové židličky a barman s copánky mi nabízí pití. Pohled jako z Karibiku. Nechávám se unést a objednávám tři noci ve zdejších chatkách. S Maruškou jdeme do plavek a běžíme se koupat. Tady ale nadšení končí. Na pláži snad sto černochů.

Někdo myje nádobí, někdo pere prádlo, někdo se mydlí. V písku se musí dávat pozor na co se šlape. Přesto jsme se vykoupali. Maruška si po vykoupání začala stavět v písku rybníčky. V tom se k ní nahrnulo několik místních dětí a pozorovali ji. Ne že by se přidali, ale jen koukali, a pošťuchovali ji. Dlouho to nevydržela a přiběhla do chatky. Jdeme se podívat po okolí, hlavně chceme najít nějakou restauraci, po celodenní jízdě jsme hladoví. Cestou vidíme, jak chlapy skládají basy s pivem. Jdu se zeptat, kolik stojí pivo a oni, že musím koupit celou basu. Budeme tu tři dny, tak piva rovnám do batohu a opatrně je nesu do chatky. Pak se vrací i Jitka, že s jídlem nepochodila. Tak zůstáváme v kempu, jsou tu rozumné ceny a jídlo je také dobré. Ráno jdeme zkusit druhý kemp. Jdeme přes celou vesnici, míjíme drahé lodže a zjišťujeme, že naše ubytování je velmi rozumné. Dávat sto dolarů za osobu fakt nemůžeme. Zbytek dne odpočíváme a já se snažím zbavit nějakých piv. Další den jdeme na druhou stranu než včera a chceme dojít až do národního parku, kde doufáme v klidné koupání a šnorchlování. Jezero Malawi je totiž proslulé výskytem velkého množství rybek, které se u nás chovají v akváriích. Jmenují se chichlidy, nebo česky tlamovci. Je jich asi 880 druhů, z nichž některé ještě čekají na popsání. Ještě před národním parkem pozorujeme skupinu kočkodanů, kteří se tu usadili na cestě. Pak už pokračujeme cestou dolu k pláži. Tam nás zastavují strážci národního parku a chtějí peníze za vstup. Tady opět cena nesouhlasí s průvodcem. V průvodci je 5 dolarů, oni chtějí deset. Tak se ptám, jestli je tam místo na šnorchlování a koupání. On říká, že na druhé straně poloostrova jsou krásná místa. Výběžek je to malý, tam budeme hned, tak po domluvě souhlasíme. Ještě nás vede do akvária, které je v malém domečku na pláži. Je malé, zarostlé a v něm asi osm rybiček. Když vidí, že nás to moc nezaujalo, mávne rukou vedle a řekne: „Museum.“ Tam se válejí asi čtyry lebky zvířat a nějaké hadí kůže. To vyděsilo Jitku a ptá se, jestli jsou v národním parku hadi jedovatí. On s klidem odpoví, že většina ne.“ Tak snad budeme mít štěstí“ říká Jitka.

Já to radši nekomentuji a doufám, že na hady Jitka brzy zapomene. Mě spíš zaujala sloní lebka. Ani ne tak kvůli lebce samotné, ale kvůli příběhu, který jsem někde vyčetl a tato lebka se k němu hodí. Tady kousek je totiž sloní ostrov, který dostal název podle slona, který utíkal lovcům přes jezero a doplul až na ostrov. Tam si v klidu žil až do chvíle, kdy tam přijeli misionáři a viděli tam mezi ještěrkami a ptáky slona, který mezitím spásl všechnu trávu a stromy a hrozila mu smrt hladem. Misionáři ho po dlouhé štvanici zabili a místo nazvali Sloní ostrov. Z přemýšlení mě vytrhl správce parku, který už čekal na peníze a taky Jitka, která se už těší na koupání. V kempu mezi černoškami, co perou prádlo, myjí nádobí a výrostky, kteří se mydlí od hlavy až k patě, je koupání složitější. Tak tedy platím a jdeme stezkou na vrch útesu a dolů, kde budou ty skvělé pláže. Jenže ouvej. Místo pláží jen velké balvany, kde asi rybky budou, ale přístup do vody pro Marušku žádný. Zadívám se na jezero a v dálce vlevo vidím malou písečnou pláž. Jsme rozhodnuti se dnes koupat, tak vyrážíme. Nejdříve hustým porostem, kde mám opravdu trochu strach z hadů, pak ale přicházíme na pěšinu, která nás nakonec na pláž dovedla. Usedáme do stínu skály a jdeme šnorchlovat. Za chvíli nacházíme místa, kde rybičky jsou. Nejen šedé, ale i krásně modré. Není jich ale tolik, kolik jsem si představoval a hned vidím proč. Jedna loďka s rybáři za druhou. Jedna dokonce váže síť kousek od nás, takže plavat musíme na druhou stranu. Ale jinak si to užíváme. Pozorujeme orly, kteří hnízdí někde blízko a krouží nad námi. Slyšíme a na chvíli i zahlédneme tlupu kočkodanů, kteří na poloostrově sídlí. Řvoucí rybáře na vykotlaných kmenech stromů se snažíme ignorovat. V tom vidíme, jak jeden motorový člun míří přímo na pláž. Když vystoupí, poznáváme správce parku. I oni nás nakonec poznávají a strašně se diví, kde jsme se tu vzali a jestli máme loď. Když jsem mu řekl, že sem vede pěšina, divil se ještě vice. Pěkný správce, jsme tu pár hodin a už to tu známe lépe než on. Při koupání jsme se rozhodli tady ještě den zůstat a jet v pátek lodí po jezeře na sever. Tak ho zkouším, jestli můžeme přijít i zítra a jestli je to v ceně. To ale rázně odmítá, poplatek je za den. Nakonec přistupuje na malou slevu asi 50 Kč a tváří se, jako že mi udělal velký ústupek. Ještě poslední vykoupání a už se musíme chystat na zpáteční cestu. Den je krátký a stmívá se rychle.

Takže se loučíme s pláží a pomalu odcházíme do vesnice. Po pěšině ale přicházíme ne na pláž ke strážcům parku, ale ke skupině opuštěných domků nad vesnicí. Tady vládne tlupa kočkodanů. Předvádějí se nám a my je konečně fotíme pěkně zblízka. Cestou domů ještě kupujeme od malého kluka banány, pak už jen večeře v kempu a spát. Další den do národního kempu nejdeme a odpočíváme v kempu. Odpoledne se snažím vrátit prázdné lahve od piva. Jdu tam třikrát a stále je zavřeno. Pak mi jeden chlapík řekl, že otvírají ve tři. Už jsem zjistil, že tady se na nějakou minutu nekouká, tak jsem přišel radši ve čtvrt na čtyry. Před krámem čekal kluk s kolečkem a na něm dvě prázdné bedny od piva, ale v krámě nikdo. Tak čekáme spolu a přitom pozoruji vesnický život. Děti si hrají s míčem z igelitových pytlů, před domem sedí chlapy, jedna žena kousek ode mne kojí. Užívám si, že nikam nespěchám a snažím se vcítit do jejich mentality. Po hodině přicházejí chlapy a s nimi další zákazníci. Najednou tu je živo. Když se k nim protlačím, zaskočí mne tím, že jsem sice platil 4 000 zálohu, ale vrátí mi jen dva, protože jsem lahve vrátil pozdě. Jsem na dovolené a hádat se mi nechce. Tak se jen usměji, řeknu ať si ty dva tisíce užije a jdu. V kempu platíme útratu a domlouváme odvoz na ráno do Monkey Bay. Zítra je totiž pátek a v pátek pluje loď „Itálie“ z Monkey Bay nahoru na sever. Itálie je jedna ze dvou lodí, kterou tu postavili Angličané. Jedna loď se už potopila, tak jezdí jen jedna. Nahoru po celé délce jezera to trvá tři dny. Tři dny tam, tři zpátky, takže loď pluje nahoru jednou týdně. Máme velké štěstí, že to vyšlo a jsem na to moc zvědavý. Plánuji jet jen jednu zastávku, takže tam nebudeme spát a jen si vychutnáme pár hodin plavby. Rozhodně to bude změna oproti matatu, kde v dvanácti místném autě jede třeba dvacet lidí plus pytle s kukuřicí, slepice, kachny, nebo dříví. V sedm hodin tedy nastupujeme do matatu a jedeme do Monkey Bay, kde je přístav. Jdeme k pokladně koupit lístky, tam nás ale ženou na loď, že si lístky máme koupit až tam, že loď už odplouvá.

„Vždyť je teprve osm hodin a plout má až v deset“ bleskne mi hlavou. Ale na přemýšlení ani na otázky není čas. Běžíme po přístavišti k lodi. Na Marušku jen křiknu, ať se mně drží. Ona to vzala doslova, chytla se za šňůrku u batohu a běžela za mnou. Před lodí se tlačí lidi, aby se dostali dovnitř. Nakonec jsme se šťastně protlačili až na loď. Tady rychle opouštíme podpalubí, kde se mezi pytli s kukuřicí tlačí místní a usazujeme se nahoře na palubě. Tady je to paráda. Prostorná paluba se stolečky a vzadu bar, u kterého se hned usadili černoši a objednávali jedno pivo za druhým, takže za chvíli tam bylo pěkně veselo. Křičeli na sebe, zpívali a dokonce tancovali, takže jsme měli v ceně lístku i kulturní zážitek. Ten ale za chvíli skončil. Jakmile se na palubě objevili kontroloři lístků, tak pány tanečníky poslali dolu do třetí třídy, kam měli lístky. Když taneční šou skončila, začali jsme se seznamovat s dalšími cestovateli, kteří se stejně jako my rozhodli zpříjemnit si cestu plavbou na lodi. Jsou tu dva mladí lidé z Holandska, kteří mají před sebou delší plavbu. Plují až na Likoma Island, který už sice leží v Mosambických vodách, ale patří Malawi a pak dál až do Tanzanie. Dále se rádi seznamujeme s manželi se Švýcarska. Ti mají za sebou už delší cestu. Vyrazili z Jihoafrické Republiky a jedou až nahoru do Keni. Když jsem se ptal, jak dlouhá je jejich cesta, řekli, že šest měsíců. To už je pěkná dovolená. Povídání musíme přerušit, protože se loď chystá přistát. Podle průvodce měla být první zastávka v městečku Chipoka, kde jsme chtěli vystupovat. My máme ale lístky do Senga Bay, která leží trochu výš, tak jdu zjišťovat, kde vlastně jsme a jestli už náhodou nemáme vystupovat. Informace jsou protichůdné, každý říká něco jiného. Korunu tomu dává Péťa, který na GPS zjišťuje, že jsme na úplně druhé straně jezera. Jeden chlapík u baru mi to potvrzuje a říká, že do Senga Bay pojede loď až zítra ráno. Tady bych se už nedivil ničemu, tak to jdeme radši s Jitkou prověřit u někoho z posádky. To ale není vůbec jednoduché. Všichni jsou dole a tam černoši právě vystupují do loděk, které je pak vezou na břeh.

Neskutečně se tlačí a je skoro nemožné tu projít. Nakonec se povedlo a jeden člen posádky nám řekl, že jsme opravdu na druhé straně jezera u města Makanjila a do Senga Bay vyrazíme asi za tři hodiny. Takto uklidněni jdeme do restaurace dát si něco k jídlu, protože cesta bude trvat o pár hodin déle než jsme si mysleli. S plnými bříšky se nám čeká lépe a čekání si zpříjemňujeme pozorováním mumraje při nastupování do člunů. Tady není žádný přístav, tak všichni musí do loděk, které je převezou na břeh. Člun je o takové dva metry níž než vystupovací paluba, takže lidi z lodi skákají do člunu, házejí tam pytle s kukuřicí podávají si děti a když už si myslím, že je člun úplně plný, protože je tak deset centimetrů nad hladinou, ještě se tam alespoň deset lidí vejde. Chvíli ten neskutečný mumraj pozorujeme a bavíme se, když tu mě napadne, že přesně toto se bude za pár hodin týkat i nás. Opatrně na to připravuji Jitku. Ta ale úplně klidně řekne:“ No jo to zvládneme“. Takže psychicky jsme nachystaní a vychutnáváme si plavbu. Když se začíná přibližovat břeh, bereme batohy a jdeme dolu do fronty. Přicházíme akorát, když se začíná vystupovat. Všichni se tlačí a nám nezbývá, než se přizpůsobit. Tělem chráním Marušku a přitom kontroluji, jestli jsou Jitka s Péťou za mnou. Na člun se dostáváme skoro jako poslední. Mám dojem, že na nás trochu berou ohled, protože tak jako místní se mačkat nemusíme. Dokonce Marušce udělali místo, aby si mohla sednout. Jak se vzdalujeme od lodi, rozeznáváme na břehu spoustu lidí. Najednou se většina z nich nahrne do vody a běží k nám. Chvíli mi to trvalo, než mi to seplo. Člun totiž zastavuje tak sto metrů od břehu a všichni musí do vody. Tedy všichni ne. Kdo si zaplatí nosiče, což jsou právě ti běžící výrostci, ten je třeba i s batohem odnesen na zádech na břeh. My ale jen zouváme boty, z kapes vyndáváme elektroniku a skáčeme do vody. Výborně osvěženi se na břehu dáváme chvíli dohromady.

Pak vyrážíme a nacházíme místo, odkud jezdí matatu do Salimy. To, že bychom dnes mohli dojet do reservace Kuti, jak jsem plánoval a tam se ubytovat, jsem už vzdal. Náš cíl je tedy Salima, to je městečko, odkud bychom už zítra v klidu měli do reservace dojet. Jedno absolutně plné auto právě odjíždí, tak lezeme do prázdné dodávky a čekáme. Když nikdo nejde jedeme na pláž a zase čekáme. Přece nepojede jen s námi, auto je nutné zcela naplnit. Zastavíme a chlapi zmizí. Tak si krátím čas pozorováním nákladního auta, které stojí na pláži a na které se nakládají bedny plné ryb. To auto není plné, to je absolutně přeplněné a ještě nahoře stojí černoch a nakládá další řadu. Zatímco si prohlížím počínání rybářů, Jitka s dětmi na pláži objevili dva stánky s potravinami. No ono tady, stejně jako v podobných obchůdcích toho k jídlu mnoho není, je to spíš drogerie, samé mýdlo a saponáty. Z jídla jsou tu nějaké sušenky a toustový chleba, k pití sladké limonády. Tady mají navíc ananasový džus, který si Maruška hned kupuje a ochutnává. Chlapy z dodávky jsou pryč, začíná se stmívat a my jsme stále na pláži. Najednou si Jitka všimla náklaďáku, který měl celou korbu zaplněnou bednami s prázdnými lahvemi od piva. Hned se jdu zeptat, jestli jede do Salimy. On že jo, tak bereme bágly a lezeme na korbu. Na prázdných lahvích jsme ještě nejeli, tak alespoň bude zážitek. Cesta na lahvích ubíhá dobře, jen Maruška si musí držet klobouk, aby jí neuletěl. V Salimě vystupujeme u velkoobchodu s pivem a jdeme najít ubytování. Hned se nás ujal chlapík a dovedl nás do slušného motelu blízko autobusového nádraží. Už víme, že na autobusákách jsou prodejci čehokoliv, tak po ubytování se míříme rovnou sem. A opravdu, nejen že jsme se tu najedli, ale sehnal jsem tu pivo a dokonce místní levnou vodku. Tu kupuji jako dárky domů a dobře jsem udělal, jak se později ukázalo, protože už jsem na ně vícekrát nenarazil. Ráno jdeme na autobusák znovu a chceme do Kuti, To je oplocená reservace, kam nejezdí žádné matatu, takže musíme sehnat taxi. Hned se jako zázrakem objevuje chlapík, co nás včera dovedl k ubytování a vnucoval nám jedno taxi, když jsem se ptal na cenu, začali všichni okolo křičet, prskat a tahat mě za ruce, abych jel s nimi. Nakonec jsme se domluvili, sedli do auta a chtěli jsme ještě zavézt do banky vybrat peníze. A to byla velká chyba. Jakmile jsme vyšli z banky chlapík ze včerejška, řidič a ještě jeden mladík na mě vyjeli, že pět tisíc je málo a že chtějí víc. No samozřejmě, je jich hodně, tak se všichni potřebují přiživit, ale hlavně teď vědí, že máme peníze, když jsme byli v bance. Když pořád otravovali, vzal jsem batoh a chtěl jít pryč. A to zase že ne, že za pět tisíc tedy pojede, ale že nemá benzín, že musí natankovat a nemá peníze. To je tady běžné, že jak dostanou prachy jedou k benzince. Tak jsem zaplatil, natankovali jsme a jedeme. Po chvíli sjíždíme ze silnice na prašnou cestu. Tady už byla velká cedule „Kuti 7km“. Hodně se mi ulevilo, že jedeme dobře, protože se mi chlapi moc nelíbili. A taky že jo, jakmile jsme odbočili, začali skuhrat, že je to daleko, že je to málo a že musím připlatit. Nakonec jsem vytáhl tisícovku a dal jim to. Oni mi to ale vrátili, že je to málo a že chtějí dva tisíce. Zastavil a že chce peníze. Tak jsme vystoupili a že jdeme pěšky. Přece se nenechám vydírat. Ještě na mně zezadu křičel, že chce tu tisícovku, co jsem mu nabízel. Byl jsem rád, že jsme od nich pryč. Za chvíli už vidíme bránu a strážce nás pouští dovnitř. Tak jdeme po cestě ještě asi dva kilometry k recepci. Panáček u brány nám půjčil kartičku, kde byly zvířata, která tu žijí a jejich stopy. Maruška se ujala funkce stopaře a stále porovnávala stopy, které byly v prachu na cestě s papírem a hlásila, kdo tady šel. První zvířata, která jsme tu viděli byla skupina nám už známých kočkodanů, hned potom už přicházíme k recepci.

Nejdříve se jdeme najíst a pak ubytovat. Paní nás vede do jakési dvoupatrové chatky, kde jsou dvě postele dole a dvě nahoře. Děti lezou nahoru do patra a my rádi zůstáváme dole. Natěšeni jdeme na výpravu za zvířaty. Přicházíme k recepci, když najednou po cestě přicházejí čtyry zebry. Jdou se napást na trávník před recepci, který do teď jeden černoch kropil a je tím pádem jediný zelený v širokém okolí. Zebry jsou krásné a užíváme si jejich pozorování. Potom jdeme na procházku, ale je horko a žádné zvíře nevidíme. Zato večer opět u recepce pozorujeme stádo antilop. Začínám mít podezření, že tady jsou zvířata pouze u recepce. Po večeři jdeme na výpravu a u jezírka vidíme na pastvě antilopu. Další pochod už ale žádný další úspěch nepřinesl. Další den je Jitce špatně a já jsem rád, že jsme tu ještě jeden den, protože v tomto stavu by se přesouvat nemohla. A tak se staráme o Jitku a lenošíme. S Maruškou hrajeme karty a přitom pozorujeme kočkodany, kteří si oblíbily místo u chaty a předvádějí nám, jací jsou mistři ve skákání a šplhání. Při honičce se dostali až na barový pult, což Marušku velmi pobavilo. Po obědě má Péťa plán dojít k velkému rybníku. Necháváme tedy holky doma a vyrážíme po hlavní cestě zpět k bráně. Asi v polovině cesty uhneme vpravo a dostaneme se k rybníku, u kterého se staví velká budova. Místo je to krásné. Na vodě je hodně kachen a jiných vodních ptáků. Chvíli je pozorujeme a jdeme okolo rybníka. Vyplašili jsme několik perliček, které k mému údivu létají pěkně vysoko. Vždy jsem si myslel, že to jsou takové africké slepice, které moc nelétají. Jdeme, povídáme si a najednou mě Péťa zastaví. Před námi leží přes cestu natažený dva a půlmetrový had.

Po chvilkovém šoku ho nadšeně fotíme a filmujeme. On si to chvíli nechal líbit a pak se pomalu začal plazit přes cestu do kopce, kde měl vysokou travou ukrytou díru. Nadšeni tímto zážitkem jsme dorazili do chaty. Večer jsme ještě viděli zebry, jak pijí z napajedla. Ráno jsem vstal brzy a šel mrknout na druhou stranu, než jsme zatím chodili. Tady jsem konečně viděl zvířata. Byly to vodušky a byly pořádně plaché. Na dva samce jsem se díval asi ze dvou metrů, ale jak jsem se pohnul byly pryč. Nadšeně jdu do chaty a Jitka s Maruškou jdou se mnou na stejné místo. Opět vidíme a dalekohledem pozorujeme vodušky a také velkou tlupu kočkodanů. Mají mezi sebou i opravdu velké kusy, větší než pozorujeme u chaty. Potom už se vydáváme na další cestu. S batohy na zádech jdeme k hlavní bráně. Tady chvíli odpočíváme, loučíme se s reservací Kuti a dupeme dál. Přicházíme k několika domkům, před nimiž si hrají děti. Maruška hned, že by jim chtěla dát bonbony. Tak je obdarovává a ona i děti z toho mají radost. Pak ale přicházíme do vesnice a tady se na nás sesypali starší děti, kterých je čím dál víc. Kde se berou nevím. To už není radostné obdarovávání, to už je: „Urvi co nejvíc“. Když mi začali balónky rvát přímo z batohu, rychle jsem to ukončil a jdeme dál. Už jsme ale nešli sami. Za námi šlo několik dětí, které zřejmě doufaly, že z nás ještě něco vypadne. Přicházíme na nějakou větší cestu, protože tu zhoustl provoz.

Auto žádné, zato kol hodně a každý na něm něco veze, bedny s drůbeží, dřevo, kbelíky, nebo alespoň vzadu na sedátku druhého člověka. Ale vidíme tu i stádo krav, nebo povoz tažený býky, který řídí dva malí kluci. Když odpočíváme ve stínu přijde k nám chlap a chce peníze. Když mu říkám, že nemám, tak on, že jsme kupovali pití, tak peníze mám a on je chce. To je logika! Žádné vysvětlování nepomáhá, tak batohy na záda a rychle odsud. A to už přicházíme na asfaltku, která vede do Salimy. Rozhodli jsme se dva poslední dny strávit u jezera, a protože se nám celkem líbilo v Senga Bay, kde jsme vystupovali z lodě, a protože je to blízko Lilongwe, volba padla na tuto vesnici. Jdeme se postavit na silnici. V Malawi žádné zastávky nejsou, stačí se někde postavit a minibus zastaví. Jenom jsem si neuvědomil, že se tu jezdí vlevo, takže stojíme na špatné straně. Když to napravíme, nestačíme ani sundat batohy a už nám staví matatu a veze nás do Salimy. Každý řidič tu má svého výběrčího, který se stará o to, aby se do auta vešlo co nejvíce lidí, vybírá peníze, řeší komu a kde zastavit a pomáhá s nákladem, dětmi, nebo zvířaty. Tomuto výběrčímu jsem řekl, že chceme ze Salimy ještě dále do Senga Bay. A tak nás v Salimě na autobusáku hned vede do dalšího matatu, které už jede k jezeru. Ještě na nás počkali až nakoupíme a už jedeme. Sedím sám vepředu, ostatní jsou vzadu, vedle mě dvě černošky. Je vedro a já si užívám toho, že jsem v Salimě sehnal pivo a začínám ho popíjet. Dámy vedle mě jak na povel vytáhly prsy a začaly kojit. Na třech sedačkách nás sedí pět, zprava i zleva mám kojící matku a já uprostřed piji pivo. I takové situace píše život v Malawi. To už se blížíme k Senga Bay, tak říkám výběrčímu, že chci nějaké levné ubytování a oni nás za tisíc Kwača hodili k výbornému motelu u jezera. Marušku hned zaujali volně zde běhající králíčci, nám se zase podařilo cenu ubytování usmlouvat na polovinu. Navíc zde vařili, takže nebylo co řešit. Na pokoji mě Péťa překvapil otázkou:“Chceš dát slivovici do ledničky?“ Jako bychom tady v Malawi někdy měli ledničku? Potom ale ukáže na noční stolek u postele a bylo jasno. Ledničku použili jako stoleček, jen přes ni hodili dečku, ani s odděláváním šňůry se neobtěžovali. Ale jinak to tu bylo fajn. Hned jsme se šli vykoupat a v porovnání s Cap Maclear to bylo o hodně lepší. Čistší pláž a méně lidí, kteří u jezera prováděli hygienu. Ne že by tu nebyli, ale nemuseli jsme se jimi prodírat. Večer pláž ožila. Najednou tu byla spousta lidí a hlavně spousta lodí. Rybáři vyráželi na jezero.

Začínal jsem chápat, proč jsme na pláži přes den viděli spící lidi. Celou noc rybaří, tak se přes den musí prospat. V noci byl vítr a tím pádem ráno pořádné vlny. Maruška s Péťou si to užívají a já přemýšlím, jestli jsem někdy někde viděl na jezeře takovéto vlny. Odpoledne vlny ustávají a tak si na své přijde i Jitka. Večer objevujeme nahoře u silnice větší obchod, kde kupujeme poprvé v Malawi rybičky v oleji a mají tu také litrové pivo Clasic, které je hořčí, než zelený Carlsberg a chutná mi víc. Užíváme si poslední večer u jezera. Ráno balíme a jdeme k silnici. Tady stojí matatu, sedáme dovnitř a okamžitě jedeme. „Tak to je poslední mačkání se.“ Řekne Jitka a naráží na to, že tímto matatu pojedeme až do Lilongwe a odtud už jen zítra na letiště. Tam ale matatu nejezdí, tam si musíme vzít taxi. A tak trpělivě snášíme jízdu starou rezavou dodávkou, kde se kromě nás tísní ještě několik dalších lidí. Zajímavé je, že policie nás staví docela často a nikdy ji nevadí ani technický stav auta, ani počet lidí vevnitř (nebo na korbě). Pravda ale je, že jsme za celou dobu neviděli žádnou dopravní nehodu. Prostě to takto funguje. Nikdo nekřičí, nerozčiluje se, ani nejezdí agresivně. Vlastně neustále se tu troubí, ale není to jako u nás:“Blbče co děláš?“ Je to spíš takové:“Dávej pozor, ať tě nezajedu“. Mají to takto v povaze. Za celou dobu jsme tu neviděli žádné křiky, hádání, vyhrožování, nebo jiné známky agrese. A tak si užíváme jízdu nejprve do Salimy a odtud už přímo do Lilongwe. Tady vystupujeme na minibus station. Už jsme pár mini busových nádraží viděli, ale toto je absolutně největší. Hned jak jsme vystoupili se na nás všichni vrhli a ptají se, kam chceme jet. Tady používáme osvědčenou taktiku. Řekneme že máme hlad a chceme se najíst. Pak nás nechali být. My se ale nejprve chceme zbavit těžkých batohů a někde se ubytovat. V jedné ulici vidíme nápis „Lodge“, tak lezeme do dvora, kde jsou po celém obvodu domečky na ubytování. Majitelka tu není a pán, co se o to stará neumí anglicky. Hned se ale objevil chlapík, který to s námi domluvil. Necháváme zde batohy a jdeme se najíst. Cestou potkáváme dva chlapy, kteří táhli káru s cukrovou třtinou. Tu tady lidé okusují, vycucají sladkou šťávu a zbytek vyplivnou. Jeden asi metrový klacek je za směšných 100 Kwača, což jsou necelé 4 Kč. Tak tři klacky kupujeme. Jednak pro nás, protože to dětem moc chutná a jednak jako netradiční dárek domů. Po dalších nákupech už jsme bez peněz, tak jdeme do banky vyměnit. Tam nám ale paní řekla, že v bance peníze nemění, že musíme do směnárny. Ještě zvažujeme možnost vybrat v bankomatu, ale po poslední zkušenosti, kdy jsme vůbec nezadali množství peněz a ono nám něco vypadlo, jsme se rozhodli radši pro směnárnu. Zítra letíme domů, tak potřebujeme jen na ubytování, taxíka a jídlo.

Tak jdeme popsaným směrem, až přicházíme na most. Dole teče potok ve kterém si místní myjí boty. Vedle je skládka a tržnice. Pak už nacházíme opravdu velký supermarket, kde je i směnárna. Měníme co potřebujeme a jdeme do obchodu. To je první obchod v Malawi, kde kupujeme třeba sýr a dokonce tu mají i pivo. Skvělé, jedno polykám rovnou před obchodem, a protože koukám, že nám naúčtovali zálohu za láhev, jdu ji hned vrátit do obchodu. Pokladní musela zavolat dvě kolegyně, každá z nich vyplnila jeden papír a pak mi teprve 100 Kwača vrátili. Oni to jsou vůbec velcí úředníci, ale že budou dělat takové caviky s jednou prázdnou lahví od piva jsem nečekal. Ale klaplo to, stovku mi vrátili a my jsme se mohli vrátit za dětmi do motelu. Tady platíme ubytování, loupeme cukrovou třtinu a užíváme si poslední večer v Malawi. Naposledy se suneme pod moskitiéru, ráno balíme a tentokrát dáváme pozor, aby na palubu nešlo nic ostrého. Ještě se jdeme nasnídat vedle do restaurace, bereme batohy a jdeme na taxi. Stačí jen vyjít na ulici a prvnímu člověku říci, co chcete a už to jede. Už se to šíří a každý nadháněč nám nabízí nějaké taxi. Cenu jsme si domluvili, nebo spíše zjistili už včera. Když byl ochoten jet za deset tisíc jeden taxikář, pojede i další. A taky jo, chtěli patnáct, ale když jsem řekl deset, jelo se za deset. Cestou nám řidič ukazuje jedinou zdejší průmyslovou zónu a to na zpracování tabáku. Potom už opouštíme Lilongwe, okolo holé pláně a my se blížíme k letišti. Tady jsem si velmi oddechl, když jsme dostali všechny letenky a v klidu jsme byli odbaveni. Zpátky už let proběhl bez komplikací a my se přes Adis Abebu a Vídeň dostali šťastně do Prahy. Tady naše první kroky vedli do prodejny s potravinami. Každý jsme si nakoupili co nám doma přijde jako běžné, ale v Africe to nebylo. A tak je plný košík rohliků, salámu, sýra, koláčů a podobných dobrot. Když vystupujeme u nás doma na vlakovém nádraží nejdříve se jdeme najíst do nádražní restaurace. Když nás potom doma Jitka z legrace vážila, všichni kromě Marušky jsme měli o pět kilo méně. To bylo ale to jediné, co nám tato cesta vzala. Jinak nás obohatila o spoustu zážitků a zkušeností. Afrika je úplně jiný svět a my jsme rádi, že jsme ho mohli poznat v jeho ještě skoro původní nepoevropštěné podobě.