Rusko

Jak vždycky přijdeš na to kam jet? Ptají se kamarádi, vždy když přijedu z nějaké pro ně exotické a neznámé země. Inspirací mám víc, někdy pomůže náhoda, internet, nebo pořad v televizi. Inspirace, která nikdy nezklame je pro mě ale kamarád Petr. Když jsme se na podzim potkali, vyprávěl jsem mu o Gruzii, ze které jsem se právě vrátil. On trochu smutně říká, že má naplánovanou cestu do Ruska, ale že ji kvůli dětem odložil. „ Ale jestli chceš, klidně Ti to pošlu a mrkni na to.“ Výběrem jsem byl nadšený. Už dlouho jsem vymýšlel cestu na sever do Skandinávských zemí, ale vždy to ztroskotalo na penězích. Když jsem spočítal, kolik by to pro celou rodinu vyšlo, raději jsme jeli do chudších a levnějších zemí. To co navrhoval Petr, bylo také na sever, ale po ruské straně, což vyšlo daleko levněji. Petr to plánoval karavanem, což jsem zavrhl a upravil si cestu pro svou potřebu. Do Petrohradu poletíme a odtud vlakem až za polární kruh. Vždy jsme jezdili pouze sami, to je pouze naše rodina. Tentokrát to bylo jinak. Sestřenice manželky Jitky se o naše cestování velmi zajímá, hltá každé naše vyprávění a tentokrát prohlásila, že pojede s námi. Když jsem objednával letenky, ještě jednou jsem pro jistotu volal, jestli si to nerozmyslela, že to nebude válečka u moře, ale docela náročný podnik, navíc na sever, takže počasí, spíš horší, než lepší. Ona to ale rázně utnula a navíc mi sdělila, nepojede nejen ona s celou rodinou, ale i její sestra se synem a navíc jejich tatínek, který už je několik let v důchodu. Měl jsem trochu obavy, ale všichni mě ujistili, že to zvládnou a že se moc těší. A tak je 4.8.2016 4 hodiny ráno a u nás doma klasický odjezdový zmatek. Ještě poslední kontrola, jestli máme všechno, batohy na záda a rychle na nádraží, ze kterého nám jede vlak s pár přestupy až na hlavní nádraží Praha. Odtud přesedáme na drážní autobus, který nás vysazuje na letišti. Tady se setkáváme s ostatními a jdeme do odletové haly, kde Jitka pečlivě balí batohy do folie.

Sotva jsme dobalili, už se otevírá brána do Petrohradu. Odbavení jsme zvládli a už sedáme do letadla. Letadlo je malé, ne zcela obsazené a je tu taková rodinná pohoda, zvlášť když velkou část cestujících tvoří naše skupina. Do Petrohradu přilétáme ve dvě hodiny odpoledne a jdeme pro zavazadla. Překvapuje nás, v jak dobrém stavu jsou. Žádné potrhané folie a utrhané zipy. Bylo vidět, že to byl přímý let a se zavazadly bylo manipulováno méně. Po nezbytných formalitách jsme konečně vystoupili z letištní haly a nastoupili do autobusu, který nás převezl na metro. První příjemné překvapení. Žádný předražený taxík z letiště, prostě autobus za pár rublů a ještě nám paní průvodčí poradila, v jaké stanici vystoupit. Vystupujeme z autobusu a jdeme na metro. Tady máme nejdříve trochu problém. Nevíme jak koupit lístky. Zastavuji u automatu a s pomocí mladého páru kupuji nějakou kartu. To už na mně mává Jitka, abych šel za ní, že tam je okénko. Paní mě vysvětluje, že jsem si koupil pouze prázdnou kartu kterou, až budeme opouštět Petrohrad, zase můžeme prodat a ochotně na ni nahrává 4 jízdy. Ostatní kartu nepotřebují, ti dostávají jen žeton. Všichni jsme na druhé straně, jen čtrnáctiletá Kristýnka někde žeton ztratila a nemůže se dostat k nám. Musí znovu k okénku a tentokrát to už klaplo. Jsme tu všichni a vyrážíme do metra. Všechno dobře značené, takže za chvíli vystupujeme ve stanici Dostojevskaja a jdeme hledat hostel Bed and Bike, kde máme zareservované ubytování. Když jsme něco hledali, jako rodina nepůsobilo tak komicky, jako když něco hledá 13 lidí. V praxi to vypadalo tak, že jsem vpředu s mapou a za mnou 12 lidí. Když jsem zjistil, že jdu blbě, otočil jsem se a opět všichni za mnou. Nakonec jsme hostel našli. V malé recepci seděla slečna, chvíli hledala papíry, které nám dala vyplnit. Zatmělo se mi před očima. Opět chtějí všechno vědět. Jak se jmenuji, kde bydlím, číslo pasu, číslo telefonu, email. Jako bych to všechno už nejméně pět krát nevyplňoval. Při žádosti o vízum, při objednání ubytování, při kupování lístků na vlak. A teď opět. Po celodenní cestě jsme konečně v cíli a já budu vyplňovat mraky papírů, než mě ubytují. Ale jsme v Rusku a Rusko má svá specifika a jedno z toho je právě přebujelá byrokracie. A tak vyplňujeme, Odměnou nám jsou dva pokoje s palandami. Shazujeme batohy a jdeme prozkoumat okolí. Nás s Martinem zajímá obchod s jídlem. Ne že bychom měli hlad, ale máme hlavně žízeň. Zkoušíme od každého piva jedno, takže máme košík plný a jdeme je na pokoj vyzkoušet. Zkoušení nám jde dobře a v Petrohradu se nám začíná líbit. Holky našly jídelnu s ruskými jídly a zkoušejí co jak chutná. Večer se strejda ujímá dětí a hrají pexeso, pak už všechno honím do postele, zítra brzy vstáváme. Máme v Petrohradě před cestou na sever jen jeden den, tak abychom něco viděli. Ráno balíme malé baťůžky a jdeme na metro. Ještě na hostelu zjišťuji, že je ještě jedna zastávka metra hned u Admirality. Paráda, ne že by to nešlo ujít, ale centrum Petrohradu je veliké a čím víc se přiblížíme, tím lépe. V metru na sebe upozornil Péťa, kterému se eskalátor zdál moc dlouhý, on taky byl, protože Petrohrad stojí na bažině, tak museli s metrem až do šedesáti metrů pod zem, tak se rozběhl a poslední úsek jel frajersky po zábradlí. To se vůbec nelíbilo paní, která seděla v kukani pod schody a něco šeredného křičela do mikrofonu. Přestala, až jsme všichni zmizeli za rohem. Na zastávce jsem nevěděl, kterým směrem k Admiralitě, tak se ptám místních a každý mě posílá na jinou stranu. Takže pochodujeme ulicí chvíli tam a chvíli zpátky. Nakonec v jedné ulici vidíme věž Admirality, teď už víme, kterým směrem. Přicházíme k Admiralitě, kterou nechal postavit Petr Veliký jakožto opevněnou loděnici pro neustále se rozrůstající ruské námořnictvo. Zatímco my tuto stavbu obdivujeme a fotíme, děti zkoumají kašnu, jestli by z ní nešly vylovit nějaké Ruble. Pak se přesouváme k bazilice svatého Izáka, která je největší pravoslavná bazilika v Rusku. Chceme mrknout dovnitř, ale vstup je zpoplatněn a před kasou dlouhá fronta. Z průvodce ostatním čtu, co všechno bude uvnitř a rozhodujeme se jít do fronty. Za chvíli jsme na řadě a kupujeme lístky i na kopuli, abychom si prohlédli město z vrchu. Bazilika je z venku nádherná, ale ze vnitř je snad ještě velkolepější. Pravoslavné ikony v nadživotních velikostech, k tomu ohromné rozměry stavby. Všude jsou zákazy focení, ale fotí každý. My nejsme pozadu, jen občas někoho paní napomenou, a pak si na něho dávají pozor. Ale nás je víc, tak zatím fotí ostatní, však si pak fotky nějak rozdělíme. Po prohlídce jdeme nahoru. Asi 200 schodů a jsme tam. Žasneme nad krásou města. Opravdu dlouho obcházíme kopuli a obdivujeme z výšky největší nejvýše položené město na světě.

Ani se nechce dolu. Dole se pár lidí ozývá, že mají hlad. Tady je to ale historické centrum a obchody tu žádné nejsou. Usadili jsme se tedy u dětského hřiště, vytáhli vše co máme a podělili se s těmi, co neměli. Když jsem zvedl hlavu od paštiky, uviděl jsem mezi stromy velkou sochu. Byl to měděný jezdec, kterého nechala vyrobit Kateřina Veliká na počest Petru Velikému. Svačili jsme kousek od náměstí svatého Izáka. Z něho jsem chtěl jít okolo Něvy ke katedrále vzkříšení Ježíše Krista. V tom na mě křičí Ilona a chce pomě mapu. Ptala se děvočky z cestovky, kde je Aurora. Když jsme to zjistili, měli jsme jasný cíl. Podél Něvy, okolo Ermitáže, k Troickému mostu, který jsme přešli. Teprve teď si uvědomuji, jak je Něva široká. Trvá nám pěkně dlouho, než ho přejdeme. Za ohybem řeky už vidíme komíny Aurory. Fotíme a díváme se, kolik stojí vstupné. Když ale chceme vidět konec fronty, musí vzít Péťa Marušku na ramena. Fronta má asi půl kilometru, tak se shodujeme, že nám Aurora stačí zvenku.

Ještě zde potkáváme české turisty, kteří nám říkají, že je včera na Něvském Prospektu okradli. Takže si zabezpečujeme peněženky a jdeme hledat nejbližší metro. V metru už se celkem vyznáme, takže za chvíli jsme na naší Dostojevské zastávce. Jitka se s dětmi ztratila na tržnici, že chce něco koupit. Měl jsem špatné tušení a bál jsem se, co přinesou. A taky že jo. Za chvíli se objevili s taškou, ve které byla nějaká mořská ryba. Řekl jsem, že když si to koupili, ať si to i připraví a rozdělal jsem si pivo. Péťa se do toho statečně pustil, ale za chvíli musel za strejdou rybářem, aby mu pomohl. Ani ne za pět minut, jsem už ošetřoval strejdův prst, do které ho se Péťovým nožem řízl. Ale všechno překonali a za chvíli jsme měli výbornou rybu s rýží. Po jídle jsme šli ještě koupit koňak Stařešina, který nám doporučili Češi u Aurory, a pořádně ho ochutnali. Ráno už sbaleni jdeme na metro a chystáme po dvou dnech opustit Petrohrad. V metru u té samé paní v kukani, kterou včera rozlobil Péťa jízdou po zábradlí, si pro změnu Monča potřebovala ulevit od těžkého batohu a lehla si s batohem na schody. Jestli včera do mikrofonu mluvila, tak dneska křičela. Tentokrát jsem dělal, že jí nerozumím a rychle jsme se ztratili v davu. Na Ladožském nádraží jsem se šel zeptat, jestli se registrace lístků přes inernet podařila a jestli vůbec pojedeme. Byli jsme ubezpečeni, že je vše OK a vlak za půl hodiny přijede. Tu ránu museli slyšet hodně daleko, jak se mi ulevilo. Už jsme na nástupišti a hledáme šestý vagon. Velitelka vagonu, které se tu říká „Dežurnaja“ má elektronické zařízení , ve kterém má každého podle jména. Jen kontroluje pasy a posílá nás dovnitř. Koupil jsem nejlevnější lístky tak zvaný plackártnyj. To je vagon, v něm postele nahoře a dole a mezi jen úzká ulička na projití. Ve vlaku byl zmatek. Nikdo z našich nevěděl, kde má sedět a kam dát batohy. Všechno bylo strašně malé a těsné. Protože jsem paběrkoval poslední místa, sedíme navíc každý jinde. Nakonec jsme se nějak usadili a za chvíli se nám začalo ve vlaku i líbit.

Za chvíli jsme se seznámili s většinou osazenstva vagonu. Byl tu pán s plnou bedýnkou jablek, které každému rozdával, paní, která byla s vnučkou u Černého Moře na dovolené a která jela tímto vlakem už třetí den. S holčičkou se Maruška velmi rychle skamarádila a za chvíli už spolu nahoře na posteli hrály různé karetní hry. Objevili jsme i samovar, kde stále byla teplá voda, kterou jsme si zalévali instantní polévky, vietnamské nudle, nebo čaj a kafe. Se strejdou a s Péťou jsme hráli Mariáš, ostatní si četli, nebo se bavili. Chceme prohlížet přírodu venku, ale vidíme jen břízy. Samá bříza, jako v pohádce O Mrazíkovi. Po pěti hodinách jízdy byla první dlouhá přestávka.

Na peroně stáli prodejci čehokoli, od piva, přes maliny, borůvky zmrzliny až po uzené ryby a vařené raky. Kupujeme borůvky a raka. Děti jsou rakem nadšeni. Péťa ho dloube a rozdává ostatním dětem. Je toho na něm málo, ale všichni se olizují. Už je večer a chystáme se spát. Od paní dostáváme v igelitu povlečení, sklápíme stolečky a unaveni usínáme. Ráno žasneme, jak se krajina proměnila. Už to není, jak říkal Martin: „Jedeš hodinu-bříza, jedeš dvě hodiny-bříza, jedeš pět hodin, pořád samá bříza.“ Tady bylo jedno jezero za druhým a jedno hezčí než druhé. Budíme poslední ospalce a za chvíli vystupujeme v Apatitech. Apatity jsou šedesátitisícové město, které vzniklo až roku 1935 v souvislosti se zahájením těžby apatitu a nefelinitu a spolu s Kirovskem, kam máme namířeno tvoří největší dvojměstí, ležící za polárním kruhem na světě. Ano, v noci jsme přejeli polární kruh a teď jsme asi 150 kilometrů za polárním kruhem. Při vystoupení z vlaku mi ale nepřišlo, že by byla větší zima, než v Petrohradě.

Stále kraťasy a tričko. V zimě to tu ale musí být jiné kafe. Nejdříve jdeme koupit lístky zpět do Kemu a to už se k nám hrnou taxikáři. Chlapa jsem musel trochu usměrnit s cenou, ve skutečnosti jsem na něho řval:“Ty skazal sto Rublej za mašinu, ty skazal sto Rublej za mašinu“ To je v překladu „ Řekl jsi stovku za auto“ Stále se totiž snažil zvyšovat cenu. Jednou řekl sto Rublů, pak stopadesát, za minutu dvěstě. Když jsme se teatrálně dvakrát vraceli, nakonec souhlasil se stovkou a už nás cpe do třech aut a veze nás na stanoviště mašrutek. My jsme byli z Gruzie, kde jsme byli vloni, na podobná auta zvyklí, pro ostatní to byl ale silný zážitek. Hlavně strejda, který měl ještě před pěti lety žigulíka, tvrdil, že by ho tu ještě úspěšně prodal a patřil by tu k těm lepším autům. Na nádraží přestupujeme do mašrutky, kterou jsme celou naplnili. Šoférovi dávám do ruky adresu hostelu, kde máme zabukované ubytování. Chvíli to hledá a nakonec i díky Péťově GPS přijíždíme k velkému růžovému domu, kde s námi paní recepční sepíše ubytování a ukáže nám veliký pokoj s deseti postelemi. Je to bývalé museum s velkými místnostmi a chodbami. Chvíli trvalo, než jsme si rozdělili postele. Je nás totiž třináct a postelí deset, takže tři musí spát na zemi. Po obědě vyrážíme na první průzkum Chibinských hor. To jsou největší hory na poloostrově Kola, kde jsme se nyní nacházeli. Podle rady paní recepční jdeme na autobus. Tam se paní průvodčí snažím vysvětlit, že chceme k jezeru Malý Budjavr. Paní říká, ať si sedneme a že nám řekne, kdy máme vystoupit.

Ještě prosí paní, která vystupuje s námi, aby nám ukázala cestu. Nejdříve jdeme po asfaltovém chodníčku, ten vede na silnici, která se u botanické zahrady mění na prašnou cestu. Tam nám idylu z krásné horské procházky kazí náklaďák, za kterým jdou oblaka prachu. Takže, kdo první uviděl náklaďák, zařval a všichni se postavili zadkem k silnici, zakryli obličej a čekali, až ta hrůza přejde. Takto jsme ušli asi 2 kilometry a rádi odbočili vlevo na pěšinku vedoucí k jakýmsi vodotryskům. Když jdeme blíž, vidíme, že ze země vedou dvě železné trubky, ze kterých opravdu tryská voda. Za chvíli přicházíme k potoku, kde není žádná lávka. Nezbude než přebrodit. O naši rodinu se nebojím, vloni v Gruzii jsme brodili ledovcové řeky, tento potůček zvládneme taky a ostatní alespoň otestuji. Všichni se samozřejmostí zouvají boty a vrhají se do vody. Všichni až na Péťu, který má sandále a po svém zvyku brodí v sandálech. Za chvíli přicházíme k jezeru Malý Budjar.

U něho táboří dva Rusové v maskáčích. Starší šedivý pán se s námi dává do řeči. Když zjišťuje, že jsme z Čech, hned se rozpovídá, že v Čechách byl na vojně, v Libavě, v Olomouci, v Mladé Boleslavi. Jeden z okupantů. Ale člověk si uvědomí, že oni za to nemohli. Dostali rozkaz a šli, navíc byli daleko od domova. Sotva jsme si nafotili jezero začíná pršet. V pláštěnkách jdeme zpět. Naštěstí déšť dlouho nevydržel a na zastávku jsme došli v suchu. V kuchyňce vaříme večeři a užíváme si první večer za polárním kruhem. Děti se začali družit a povídat si. Když jsme je hnali do postele, říkali, že půjdou spát, až bude tma. Což tady bude na podzim. Je to opravdu zajímavé, jedenáct hodin a venku je světlo. Ráno šla Ilona koupit snídani a trochu ji vyděsilo, že otvírají až v devět hodin. Tady se žije jinak. Vstává se déle a déle se taky chodí spát. Tak se snídali zbytky a pak jsme vyrazili opět na autobus. Tentokrát jsme chtěli dojet co nejdále, nejlépe až k botanické zahradě. Ta byla až do roku 1994 jediná botanická zahrada za polárním kruhem. Od ní je to už jen lesní pěšina. Chceme jít hlavní přístupovou cestou do hor okolo hory Čukučvorma až k horské chatě , jediné v Chibinách. Při čekání na zastávce jsme zjistili, že autobusy fungují jako taxíky. Velkých jezdí málo a malý , tak zvanou mašrutku zaplníme celou jen my. Tak jsme do jedné poloprázdné vlezli a ptali se na botanickou zahradu. Šofér řekl, že jen rozveze pasažéry a hodí nás tam. Přesně tak se stalo, jak vystoupil poslední člověk nabral kurs k horám a už vystupujeme u botanické zahrady. Nejprve jdeme stejnou cestou jako včera, jen se snažíme vyhnout prašné cestě. Jak byla odbočka do lesa, hned jsme ji zkusili a docela se dařilo. Když už jsme nevěděli jak dál, potkali jsme chlapíka, který si pod horami stavěl chatku. Jako většina místních měl maskáče a poradil nám cestu. Okolo jezera jsme došli až nad lom, kam jezdila po cestě nákladní auta. Měli jsme odtud výhled na lom, na cestu i na hory. Děti začali stavět z kamení věže a my si vychutnávali odpočinek. Usoudili jsme, že jako cíl nám to stačí a začali se pomalu vracet. Cestou jsme si ještě zopakovali brodění, které děti povýšili na koupání v potoce. Pak už jsme pokračovali na ubytování. O večeři se nám postaral les. Tolik hřibů, kozáků a křemeňáků a navíc tak velkých…To je prostě k vidění jen v Rusku. Nejdříve jsme je sbírali, pak už jen obdivovali a fotili. To prostě nešlo všechno sebrat. Navíc jsme se ještě pořádně najedli borůvek a brusinek. Takže doma krájíme houby a Jitka z nich dělá výbornou smaženici.

Večer balíme a připravujeme se na zítřejší přesun do Kemu. Je jasno, tak je ještě větší světlo, než včera. Děti hrají Uno a šestiletá Maruška se strašně diví, proč má jít spát, když je světlo. Nakonec jde spát s námi těsně před půlnocí, kdy je už alespoň trochu šero. Ráno s batohy stojíme na zastávce a chceme do Apatit na vlak. Všechny mašrutky jsou ale plné, nás třináct se tam prostě nevejde. Až jeden řidič mi řekl, že máme počkat, že pro nás přijede zvláštní auto. Mašrutku jsme naplnili celou a už jedeme do Apatit. Řidič se zajímal, kde jsme byli, když jsem říkal, že v horách, ptal se jestli jsme neviděli medvědy, že jich tam je moc a že chodí až do města. „Vám běhají po parcích zajíci a nám medvědi“ řekl. Docela jsme byli rádi, že jsme žádného nepotkali. Na nádraží je u kasy fronta. Lístky do Kemu sice máme, ale chceme už koupit lístky z Kemu do Petrozavodska, abychom využili čas a v Kemu už mohli jít rovnou na hotel. Čas letí, paní to jde pomalu, ale už jsme na řadě. Máme asi půl hodiny do příjezdu vlaku, což by stihnout měla, i když jsou lístky na jméno a ona potřebuje všechny pasy. Ale nějak jí to nejde a vrchol je, když se na deset minut ztratí a dá okna cedulku „technická pauza“. Přitom tam má našich pět pasů. Ostatní už to vzdali a i já už na ni začínám křičet, že lístky nechci, ať mi vrátí pasy, že nám jede vlak. Vlak už je na nádraží, ostatní nastupují a já stále u okénka. Křičím, ať mi vrátí pasy, ona křičí taky, jen nevím co. Podává lístky a chce peníze. Rychle platím, teprve pak mi vrací pasy. Stihla jen tři. Takže jede Jitka, Péťa a Maruška. Ostatní musíme dokončit v Kemu. Jen doufám, že za těch osm hodin jízdy, se vlak nevyprodá. Unaveni sedáme do vlaku, vytahujeme matrace a většina spí, nebo aspoň leží. Přistupuje vysmátý chlapík, z kterého se vyklube námořník na ponorce. V batohu veze dva smrčky, že prý na severu jsou menší a on má malou zahrádku. Jinak se ale chtěl bavit jen o pivu, vodce a o drogách. Už se blíží Kem. Balíme a řadíme ke dveřím. S velkými batohy zabíráme celou uličku. Jsem v předu u dveří, bavím se s dežurnou a čekám na ůplné zastavení vlaku. Vlak stojí, dežurnaja otevírá dveře, když tu k ní přistupuje chlap v maskáči, něco jí říká, ona okamžitě zvážní a ukazuje na mně. Ihned ke mně přistuje a ptá se, jestli jsme z Čech a přesně věděl, že nás je třináct. Po odsouhlasení chce pasy, které si fotí. Chce vědět všechno, kde jsme byli, kam jedeme, kde budeme spát. Snažíme se s ním vtipkovat, to ale moc nezabírá. Rozesmál ho jen Martin. Když mužíček kontroloval strejdův pas a přitom se mě ptal, jestli jsem „starší“, což znamená vedoucí, Martin řekl“ dědeček je taky starší a má mladou ženu“. Tím se atmosféra trochu uvolnila. Řekl nám, ať klidně jdeme koupit jízdenky, že si je přijde zkontrolovat. U okénka je úžasná rychlá paní, takže za chvíli máme lístky koupené. Opět se objevuje zelený mužíček. Kontroluje jízdenky a chce vědět, kde budeme bydlet. Vyrážíme v mírném dešti pěšky z nádraží, protože do hotelu je to blízko. Hotel nám vyjednala recepční v Kirovsku. Byl dražší, než hostel a všichni se těšili, že za tu cenu budou mít luxus. Před hotelem máme poradu, jestli nahlásit jen deset lidí, jak jsme původně chtěli a ušetřit za tři děti, které se vyspí na zemi, nebo radši, když jsme teď hlídaní zaplatit všech třináct. Nakonec vyhrává návrh Jitky, která navrhuje, abychom řekli, že nás je třináct, ale tři děti budou spát s maminkami v posteli. Recepční je v klidu, pasy dětí nechce vidět a za chvíli jsme ubytovaní. Už dole na recepci to za moc nestálo a v pokojích to spíš připomínalo balkánské hostely. Pokoje malé, příslušenství bylo pro dva pokoje, sprcha neodtékala, prkénko na záchodě urvané a vše bylo tak padesát let staré. Jen strejda s janou a Honzíkem, měli veliký pokoj s třemi postelemi. Ještě večer u recepční zjišťuji, kdy jede autobus do Rabočeostrovka, což je přístav na Solovky a jdeme spát. Ráno chceme vyrazit, ale paní nás zastavuje a chce ještě tři pasy. Říká větu, kterou jsme už slyšeli včera na nádraží:“ vás je třináct“. Ptám se, jestli jí volala policie a ona, že ano. Martin se ptá, jestli je to normální. Ona se trpce usměje a řekne: „u nás ano“. Martin kontruje:“my turist, ne terorist“. Na náladě to nepřidalo. Přemýšlíme, kdo nás prásknul policii. Nakonec to uzavíráme s tím, že je to jedno a že jsme alespoň hlídaní. Za chvíli jede autobus, opět ho skoro plníme a frčíme k přístavu. Už cestou se nám ukazuje moře. Děti se těší, že se vykoupou. Já o tom v duchu silně pochybuji, přeci jen jsme na severu, ale nechci kazit dobrou náladu.

Spíš doufám, že budeme mít štěstí a brzy chytneme loď na Solovecké Ostrovy. Solovky, jak jim říkají místní, jsou asi nejzajímavější místo na ruském severu. Od čtrnáctého století tu byl klášter, který odolával švédským lodím mnoho století. Konec mu přichystala až říjnová revoluce. Od roku 1922 zde byl první pracovní tábor, tak zvaný Gulag. Vězni tu v otřesných podmínkách pracovali a umírali, bez možnosti útěku. Potom zde byla kasárna pro námořníky na ponorkách a od devadesátých let se sem opět vrátili mniši a snaží se obnovit klášter. Jsme tu poměrně brzy a jdeme koupit na recepci lístky. Paní nám ale s chladným výrazem říká, že lístky jsou až na půl šestou na večer. Sice jede loď už v půl jedné, ale už je vyprodáno. Když jsem se ptal, co je tady zajímavé, co tu máme s dětmi celý den dělat, dostal jsem typicky ruskou odpověď „ Možno kuriť“. Jdeme zkusit, jestli nás tam odvezou rybáři. Ti ale říkají, že je špatné počasí, fouká a malá loď dnes vyjet nemůže. Máme počkat do večera, až se utiší vítr. Zoufalí jdeme opět k pokladně, jestli by nebyla nějaká možnost, že máme děti. Tentokrát tam je chlap a ten nám říká, že on lístky nemá, ale máme zkusit, až loď v půl jedné přijede a zkusit, jestli nás vezme posádka. Chytáme se této možnosti a v dvanáct hodin stojíme u přístavu a čekáme na loď. Ptáme se paní, co to organizuje a ona, že na loď může jen 160 lidí. Až budou všichni, co mají lístek na palubě, spočítá to a uvidí se. Chvíle napětí, ale nakonec od nás vybírá 1 200 Rublů za osobu a pouští nás na palubu. Mám podezření, že nic nepočítala. Lístky nám totiž nedala, tak ji to šlo do kapsy. My jsme ale rádi, že jedeme, nebo spíše plujeme. Fouká a je zima. Přichází na řadu teplé oblečení. Nejen bundy, ale kdo má, tak i čepice a rukavice. Děti mají zábavu, protože nás následuje hejno racků, kteří škemrají o chleba a chytají ho ze vzduchu. Za hodinu a půl už se na obzoru objevují bílé budovy, ve kterých za chvíli poznáváme klášter.

Je to impozantní budova, která vystupuje z moře a je stále mohutnější. To už loď zpomaluje, kotví a my vystupujeme. Už při čekání na loď jsme si zkusili zabukovat ubytování, takže jsme věděli, kam jít. Chlap u okénka v Petrohradské ubytovně se mi vůbec nelíbil, měl takový výraz mafiána, ale nakonec řekl, že nás ubytuje ve dvou sedmilůžkových pokojích. Ptal se jestli chceme potvrzení a když jsem řekl že ne, vůbec si neofotil pasy a poslal nás do vedlejšího domu, kde nás paní ubytuje. To bylo jedinkrát, kdy nás nezdržovali s vyplňováním dotazníku. Tady platilo staré ruské přísloví“ Bůh je vysoko a car je daleko“. Paní nám ukázala dvě skromně zařízené místnosti. Než jsme si stačili vybrat, kde bude kdo spát, vyřešili to za nás děti, které se nastěhovali do jedné místnosti, prohlásili ji za dětský pokoj a přišli si pro Marušku. Když se vybalíme, jdeme na prohlídku kláštera. Je úžasný, věže jsou sice v lešení, ale to nic neubírá na jeho kráse. Procházíme nádvořími, v rohu jednoho nádvoří jsou pověšené čtyři veliké zvony. Potom jdeme dovnitř do kostela, kde je zrovna bohoslužba.

Všichni chodí od ikony k ikoně a křižují se. Za chvíli nás už ale honí po kostele mniši a holky vyhazují ven, protože nemají na hlavě šátek. Když musela kostel opustit poslední z holek, šli jsme za nimi. Venku ještě posloucháme zvonkohru a jdeme spát. Ráno balíme a vyrážíme na tůru na ostrov Velká Muksalma. Na tento ostrov jde dojít suchou nohou, protože mniši postavili mezi ostrovy hrát, aby krávy mohli spásat trávu i na druhém ostrově. Jdeme lesem a každou chvíli někdo vykřikne:“houba, hřib, kozák, to snad není možný“. Hlavně Jitka se strejdou těžko nesou, že ty houby nemohou sebrat, protože na rozdíl od ubytování v horách, tady nemáme kuchyňku. Za chvíli se na cestě objevují kaluže, které jsou stále větší a četnější. Asi po pěti kilometrech už ani nejdou obejít a musí se lesem, tam jsou ale močály. Přes to jsou většinou klády, přes které se musí přejít.

Samý močál, kaluže a voda. Ti šikovnější si dělají hole, o které se opírá a lépe se udržuje rovnováha. Při přechodu jedné slabé klády jsme Marušku drželi s Jitkou každý za jednu ruku a já jsem ztratil rovnováhu a skončil po kolena ve vodě. Na suchu jsem vyždímal ponožky, vlezl zpět do mokrých bot a pokračoval v cestě. Za chvíli už vidíme moře. Na začátku hráze sedáme na kameny, děti zkoumám moře a já využívám toho, že jsem už mokrý. Svlékám se do trenek a jdu se koupat. Moře je studené, ale když jsem jednou u moře, tak se přeci vykoupu. Potom se ostatní vrací a my s Mončou a s Péťou pokračujeme na Velkou Muksalmu. Okolo hráze vidíme v moři hodně hvězdic. Péťa jednu vylovil a obdivujeme ji. Přicházíme na mítinu, kde je velký dům, zde to otáčíme a spěcháme zpět za ostatními. Zpátky už to známe, hole v ruce máme všichni a v pohodě překonáváme i ty největší bažiny. K večeru přicházíme domů. S Jitkou ještě objevujeme v klášteře prodejnu se svatými obrázky, s ikonami svatých, se svatými knihami a byli tu i pohledy Solovek. Mnich Jitku zase vyhodil, že nemá šátek na hlavě. Naštěstí je už Jitka připravená a šátek má po ruce, takže může zůstat.Po dnešním výletě jsou někteří z nás vyřízeni a mokří. Někomu se boty rozsypali, někdo je má mokré, někdo už nemůže. Vypadá to, že zítřejší výprava na Horu Sekernaja nebude velká. Ráno vyrážíme s Jitkou okouknout situaci. Výpravy na Horu Sekernaju jsou už na dnešek obsazené a pěšky tam i zpět je to docela daleko, nakonec vymýšlíme, že na nejvyšší a vlastně jediný kopec na Solovkách, který leží asi 70 metrů nad mořem, pojedeme taxíkem a zpátky půjdeme pěšky. Nakonec vyrážíme jen s Jitkou a staršími dětmi. Marušku zlákala možnost hrát si s dětmi a zůstala s ostatními. Jdeme nahoru ke klášteru. Kde stojí jedno staré ruské vojenské auto, které má za sklem ručně načmáranou ceduli Taxi. Šofér sedí za volantem, v ruce nějaké dráty a něco spravuje. Rozhodně to nevypadá, že by toto auto bylo schopné jízdy. Pro jistotu se ale zeptám, jestli je volný a jestli nás hodí k hoře. Řekl si dva tisíce Rublů, což nám řekla i paní v cestovce. Na slevu nechce přistoupit, tak jedeme. Vyráží směrem k přístavu a tam zahýbá vpravo. Na ostrově neexistuje asfalt, celou noc pršelo a cesta podle toho vypadá. Jede tak rychle, jak to po této cestě jde. Projíždíme kaluže, skáčeme přes hrboly. Monča se vepředu několikrát uhodila do hlavy. Já už ani nesedím, jen tak v podřepu péruji a vyrovnávám nerovnosti.

Všichni se naplno soustředíme, abychom jízdu přežili. Jitka i v této situaci nezapřela houbaře. Každou chvíli vykřikne:“houba, kozák, hřib a jak velký“ . Za chvíli už vidíme v dáli věž majáku a kapličky dohromady, který stojí na hoře. Přijíždíme na parkoviště a vyrážíme na kopec. Míjíme výpravy. Na horu se jezdí hlavně s výpravami, které většinou organizuje klášter a vedou je mniši. Individuálně jsme spíše vyjímka. Přicházíme ke kříži, který byl vztyčen v devadesátých letech, kdy se naplno začalo mluvit o zvěrstvech, které tady komunisti páchali. Výprava před námi míří vlevo do lesa, tak jdeme za nimi. . Jsou tu v lese kříže a kamínky označené masové hroby, kam byli házeni vězni. U jednoho hrobu posloucháme výpravu. Průvodkyně mluvila o tom, kdo všechno tady leží. Říkala, že tu jsou šlechtici, kněží, biskupové, ale i lékaři, profesoři a vůbec každý, který v Carském Rusku něco znamenal, nebo něco uměl. Bábušky z výpravy začaly zpívat tklivé zpěvy a některé z nich plakaly. Bylo to velmi dojemné a člověk si zde ještě více uvědomí hrůzy, které zde lidé museli zkoušet. Dojatí pokračujeme nahoru ke kapličce. Nahoře je výhled na část ostrova a schody, ze kterých zde shazovali vězně. Po schodech scházíme dolu a pomalu se vracíme do Kremlu, což je jediná obydlená vesnice na ostrově, kde bydlíme. Obcházíme kaluže, uhýbáme taxíkům a cpeme se neuvěřitelně velkými a dobrými borůvkami. Přicházíme k velkému a krásnému jezeru s molem, kde jsou uvázané dvě loďky. To jezero se jmenuje opravdu velké a je propojeno s dalšími jezery kanály, které tu mniši vybudovali. Jezero bylo nádherně čisté, zrovna vysvitlo slunce a to byla výzva. Ne pro mě, já už se tu koupal, ale Péťa už byl v plavkách a Monča se nedala zahanbit. Oba udělali pár temp a vylezli na břeh. Tentokrát jsme nezapomněli ručníky, tak se mohli i utřít. Akorát včas, protože jak jsme vyšli od jezera, začalo pršet. Tak místo plavek pláštěnky a jdeme. Naštěstí sprška netrvala dlouho. Před vesnicí ještě odbočujeme doprava, kam je šipka na nějakou rybářskou vesničku. Tu jsme sice nenašli, ale prošli jsme se okolo moře.

Pobřeží bylo kamenité, ke koupání nelákalo, zato zde bylo hodně ohnišť a plechovek od piva. Ve vesnici přicházíme ke stánku se suvenýry, kde mají za pět Rublů, což jsou asi dvě koruny, kalendáříčky se Solovkami. Kupujeme je pro známé a jdeme na ubytování. Tam se potkáváme s ostatními. Ti vypravují, jak hledali banku a našli při tom museum gulagu, kam se právě chystají. S Péťou jsme si ani nesedli a šli jsme s nimi. Okolo kláštera jsme přišli na náměstí, které Ilona pojmenovala“Blátivý plácek“, Byl tam obchod, hospoda, banka a museum gulagu. Na museu byla mříž, že mají jen do šesti hodin, my jsme přišli v šest a pět minut. Najednou se mříž otevírá a z muzea vystupuje paní. Drze vlezu dovnitř a ptám se, jestli můžeme ještě dovnitř, že už zítra odplouváme a že budeme rychlí. To zabralo, protože paní přestala mít strach, aby v práci nemusela být přesčas. Museum je hodně zajímavé. Dobové fotografie, v televizích běží smyčky z toho, jak tu vězni těžili rudu, kopali příkopy a přijížděli na ostrov s kufry pod dohledem vojáků se samopaly.

Byla tu také kniha s konkrétními osudy lidí, kteří byli na Solovkách uvězněni. Našel jsem tu také dva rodáky z Čech. Procházíme museum a noříme se do osudů lidí, kteří najednou z blahobytu zažili největší bídu. Na ubytování odpočíváme a balíme na zítřek. Děti využívají polárního dne a řádí venku, dokud je nezavoláme. Ráno vyrážíme k přístavu. Loučíme se se Solovkami a dlouho je z lodi dalekohledem pozoruji. Fouká opět čerstvý vítr, máme na sobě všechno oblečení, na hlavách čepice, čelenky, šátky, nebo omotaná trička. Schovávali jsme se za komínem, aby nefoukalo. Jen dětem to bylo jedno. Dole pod palubou krmili racky a nechali na sebe šplouchat vlny. Za chvíli přiběhla Kristýnka, že jí při krmení racků vypadl do moře mobil. Chvíli seděla u Martina, ale za chvíli už opět krmila racky. V přístavišti jsme zjistili, že autobus nám jede za hodinu. Sedli jsme si před kasu a vyhřívali se na ojedinělém polárním slunci. Když jsme se dost vyhřáli, přesunuli jsme se na autobusovou zastávku. Jak přijel autobus, nahrnuli jsme se dovnitř a zcela ho zaplnili. Oproti zvyku, kdy se platí až při vystupování, řidič začal vypravovat, že nás je hodně, že nás nezná a že chce zaplatit dopředu. Tak jsem se zvedl, řekl jsem: „ my Vás také neznáme“, čímž jsem pobavil celý autobus a šel zaplatit. Samozřejmě jsem využil zmatku a rapidně ponížil počet lidí i batohů. V Kemu jsme chtěli nechat batohy v úschovně, ale na nádraží úschovna nebyla. Vlezli jsme tedy do nádražní restaurace, tam nás ale vyhodili, že mají pauzu a máme přijít za hodinu. Šli jsme tedy mezi tím koupit lístky z Petrozavodska do Petrohradu a i tentokrát máme štěstí na paní u okénka. Šlo jí to rychle a našla nám velmi rozumný vlak. A to už se hrneme do nádražní restaurace s vidinou teplého jídla. Po týdnu o chlebu by se teplé do bříška hodilo. S paní výčepní se trochu dohadujeme, připomíná mi obsluhu restaurace u nás před revolucí. Obsluhovala stylem – zákazníku neotravuj. Nakonec jsme z ní přece jen dostali, co z jídelního lístku má a co ne. Mnoho toho nebylo, ale bylo to celkem dobré. Kapustová polévka, játra s rýží a guláš s bramborovou kaší. Ještě pivo na zapití, pak se ostatní začali vytrácet na nákupy. Vlastně jen do samoobsluhy naproti nádraží, víc jsme toho v Kemu nenašli. Jen já se obětuji a místo běhání po obchodě sedím v restauraci, hlídám batohy a piji pivo. Ostatní se vrací a chlubí se, co nakoupili. Kromě běžných věcí i ty neběžné, jako kaviár, různé rybí pomazánky, mušle, nebo mořské řasy. Něco bylo dobré, něco méně a něco se opravdu nedalo. A už rozhlas hlásí, že nám přijíždí vlak. Teď teprve poznávám, jak se nám slečna v Apatitech, u níž jsme kupovali lístky, pomstila. Všichni jsme vždy byli v jednom vagonu, teď jsme ve dvou. To bych pochopil, ale proč je deset lidí lidí v prvním a tři v šestnáctém vagonu, to pochopit neumím. Navíc Jitka je právě v jiném vagonu, než my ostatní. Maruška brečí, že chce maminku, tak zkouším procházet vagony. Ve třetím vagonu to vzdávám. Uličky úzké, každý se připravuje na spaní, tady prostě projít nejde. Tak ukládám Marušku, Péťa, který spí nahoře vedla ní jí vypráví pohádku a nakonec všichni usínáme. Čtvrt hodiny před příjezdem do Petrozavodska, nás dežurnaja budí. Rychle balíme a o půl páté ráno vystupujeme. V pořádku se potkáváme se skupinou ze šestnáctého vagonu. Ale prší, tak rychle jdeme do nádražní čekárny. Posedáváme na sedačky a všichni se snaží usnout. Všichni až na mně. Vědomí, že tady nemám zajištěné ubytování mi spát nedá. Jdeme s Jitkou hlavní ulicí dolů k jezeru a potkáváme kluka, který byl po nějaké pařbě. Nejdříve nás vedl do hotelu, když jsem mu řekl, že chceme levné ubytování, protože máme děti, trval na tom, že budeme spát u něho. Nakonec se nám ho podařilo zbavit a na chvíli jsem si šel sednout. Měl jsem typ, kde se dá za slušný peníz ubytovat, ale je neděle ráno, každý spí. Na autobusové zastávce se dávám do řeči s jednou paní. Ta říká, že Bělije Ključi, kde jsem se chtěl ubytovat je drahé, že ví o levnějším ubytování blízko nemocnice a rukou ukazuje směr. Jdeme to s Péťou hledat. Asi po hodině běhání po městě, nám poradil jeden taxikář. Když jsme ale přišli k hostelu, bylo to horší stavení, než psí bouda. Okna zabedněná, schody sešlapané. Ani jsme nehledali, jak kontaktovat majitele. Jdeme zpět na nádraží. Tam už jsou všichni vzhůru, tak beru Ilonu a Péťu, bereme taxi a jedeme do Bělije Ključi. Taxikář ale říká, že to není hotel, ale lázně. Říká, že je ve městě plno, zastavuje u dvou hotelů a opravdu nikde není místo. Tak volá do Bělije Ključi, tam volno také není, ale v deset hodin bude. Jedeme zpět na nádraží s dobrou zprávou, že máme ubytování. Jedem autobusem na konečnou a jdeme se ubytovat. Na recepci si nejen fotí pasy, ale chtějí i místo narození a povolání, což je docela sranda, protože paní nepřečte latinku. Takže povoláním byl každý student, nebo manager a když jsem o šestileté Marušce řekl, že to je malinký student, už se všichni řehtali naplno. Paní nám radši dala klíče a my se šli rádi ubytovat. Po pár hodinách spánku většina z nás vyráží na obhlídku promenády u Oněžského jezera. Zjišťujeme, že loď na ostrov Kiži stojí trochu víc, než jsme mysleli a tak kvůli nestálému počasí, necháváme nákup lístků radši na zítřek. Kdyby zítra pršelo, bylo by to škoda peněz. A tak procházíme promenádu, prohlížíme si sochy a plastiky a zkoušíme velké fit centrum pod širým nebem otevřené veřejnosti. Když se dost unavíme, začíná pršet, tak místo hledání obchodů jdeme na autobus a domů. Večer je válečná porada u piva a vodky. Domlouváme se, že zabalíme, batohy necháme na recepci a s batůžky půjdeme zkusit štěstí do přístavu. Zítra máme celý den, vlak jede až o půl jedenácté večer, tak pojedeme na Kiži. Kiži je ostrov v Oněžském jezeře, kde jsou dřevěné stavby z celé Karélie. Takový ruský skanzen. Vévodí mu kostel Proměnění páně, postavený v roce 1714 z borovicového dřeva bez použití jediného hřebíku. Nejdříve někoho odrazovala cena. Loď stojí 3 000 Rublů, což je stejně jako celodenní jízda vlakem z Petrohradu do Apatit. Ale Péťa, který přes hifi ukázal fotky z ostrova, všechny přesvědčil. A tak ráno balíme, velké batohy se stěhují do komůrky u recepce a s malými batohy na zádech dupeme na autobus. V tom Jitka zastavila a jestli mám pláštěnky. Samozřejmě zůstaly ve velkém batohu. Tak se pro ně s Péťou vracíme.“ Alespoň nebude pršet, když máme pláštěnky.“myslím si. Když jsme dalším autobusem přijeli za ostatními, myslel jsem, že už budou mít koupené lístky a my jenom sedneme do rakety, což je loď, která jezdí na Kiži. Jitka s ostatními mi ale říká, že raketa je už plná, že jsou místa jen na malém člunu a hlavně nejsou slevy na děti. Dobrý, když už jsme tady, jdeme do toho. Když ale chceme platit kartou, narážíme. Banka je prý pět minut od tud a oni na nás počkají. Tak jdeme měnit. Když se vrátíme s připravenými Rubly, paní říká, že se všichni nevejdeme. Do kajuty že se vejde jen šest lidí, ostatní musí stát venku. Což se mi se zkušeností ze Solovek úplně nechtělo. Navíc malá loď rovná se velké vlny. To už ne mě ale mrkal Martin, který zůstal v přístavu, že za hodinu jede další raketa, ta je levnější a jsou slevy na děti. Tak jsem ho poslal, ať se zeptá, jestli jsou volná místa a zatím jsem zdržoval komunikaci s paní od malého člunu.

Martin se vrátil, že pro nás místa mají, tak jsem poděkoval a šli jsme koupit lístky vedle na raketu. Pak jsme si teprve uvědomili, že už máme docela hlad a šli se najíst na lavičku k jezeru. Přitom děti krmili racky, kačeny a kafky. Těžko říct, kdo toho snědl více, jestli děti, nebo ptáci. Po krmení jsme ještě zbytku výpravy ukázali fitko pod širým nebem a už jsme spěchali do přístavu. Patnáct minut před vyplutím nás kapitán pouští dovnitř. Usedáme do pohodlných sedaček a po chvíli většina z nás usíná. Probouzím se akorát včas, blížíme se ke Kiži, tak si jdu s foťákem stoupnout ke dveřím, abych ulovil nějaké pěkné záběry. Za mnou se ženou další, ale u dveří jsem první. Fotím z lodi kostel, a pak jako první vystupuji na břeh. Tam nás nemile překvapí, že máme platit ještě vstup na ostrov. Naštěstí děti jsou zdarma, tak je rázem Monče místo osmnácti, čtrnáct let a Péťovi místo sedmnácti třináct. Také ostatní děti zázrakem omládly a my alespoň trochu ulevili peněženkám. Marušce necháváme šest, tam se nic měnit nemusí. A už dupeme ke kostelíku, který je krásný, ale jak jsme už zažili na Solovkách, se opravuje.

Zklamání nám ale vynahrazují pravoslavní kněží, kteří v kapli zpívají krásné zpěvy. Potom procházíme ostrovem a obdivujeme dřevěné stavby. Jsou tu domy bohaté s několika místnostmi, chlévy a stodolami, ale i chudá rybářská chaloupka, jejíž jediné vybavení jsou židle a stůl. Před chaloupkou se suší rybářské sítě, jako v pohádce. Autentičnost umocňují lidé, kteří představují každý jiné řemeslo. Je tu paní co na zahrádce sklízí len, pán štípe šindele, je tu krajkářka, paní vyrábí z kůry košíčky, nebo v chaloupce paní houpe kolébku s panenkou. Když už se vracíme zpět ke kostelu začíná pršet. Myslel jsem si, že když se máme pláštěnky pršet nebude. Toto pravidlo tentokrát neplatilo. Schovaní na zápraží jednoho domu čekáme, až to přejde. Zatahuje se ale čím dál víc. Péťa se dívá na předpověď a vychází mu, že přestane pršet až v sedm hodin ráno. Tak opouštíme azyl pod střechou a jdeme k přístavu. Cestou nevynecháme jedinou příležitost se schovat. I tak přicházíme do restaurace u přístavu slušně promočení. V hospodě se zahříváme čajem, Péťa si vybral sušenou rybu, kterou jí od hlavy a ochotně s ní pozuje na focení. A už je čas jít do rakety, ať nás tady nezapomenou. V lodi usycháme a jestli cestou sem spala většina z nás, pak zpátky spíme všichni. Ani jsme nevnímali rozbouřené jezero, které s námi házelo daleko víc, než sem.

V Petrozavodsku stále prší, tak zase pláštěnky a rychle na autobus, zpátky na hotel pro batohy. Cestou ještě nakupujeme, abychom se zásobili potravinami. Hlavně jsou populární různé rybí pomazánky. A tak na nádraží večeříme a krásně nám ubíhá čas. Vlak na prvním nástupišti už stojí, ale nesmí se do něho. Rozsvítí se až půl hodiny před odjezdem, kdy začínají vybíhat vedoucí jednotlivých vagonů, tak zvaný dežurnij. Ve všech vagonech už se něco děje, jen v tom našem nic. Normálně by to nevadilo, ale je půl jedenácté v noci, prší a my s dětmi stojíme jak pitomci před vagonem. Zajímavé je, že nadáváme jenom my, Rusové ne, ti stojí a čekají. Nakonec se panáček ukázal, ale nevystoupil jako ostatní, ale zústal ve vagonu, aby chudák nezmokl a my jsme museli za ním. Mělo to výhodu, že vždy dva lidi stojí v suchu. Každému jak je tu zvykem zkontroloval jízdenku, porovnal s pasem, u nás ještě zkontroloval vízum, a pak nám řekl, kde budeme spát. Sranda byla s Mončou, která ve škole neměla ani rok Ruštiny. Když jí dežurnyj řekl:“ sorok pěť“, stála ve dveřích a odmítla se hnout, protože nevěděla kam. Až jsem ze zadu pochopil, co je za problém, Monče to přeložil jako 45 a ona spokojeně odešla hledat příslušné sedadlo. Tady už jsme byli mazáci. Už to byl čtvrtý vlak, se kterým jsme na naší cestě jeli. Už totiž víme, že sudé číslice znamenají lehátka dole a liché nahoře. My jsme objednávali lístky vždy tak dva dny dopředu, takže spíme většinou nahoře, dole už jsou místa většinou rozebraná. Vždy jsou ale i nějaká spodní místa, ty potom měníme s těmi, kdo má problém s výškami. Ono nahoru je zaprvé problém vylézt. Žádné žebříčky, jako jsme znali z Thajských vlaků, jen jedno stupátko, které ještě občas chybělo a muselo se improvizovat, když se chtěl člověk dostat do postele. A za druhé bylo nahoře na výšku velmi málo místa, takže si nešlo sednout a člověk se tam musel vsunout jak do rakve. Další věc byla, že místa napravo byla krátká a kdo měl víc jak 170 centimetrů musel spát s pokrčenými koleny, kdežto nalevo šly nohy krásně vystrčit do uličky. Sice vás do nich v noci občas někdo praštil, ale to se dalo vydržet. Takže, kdo se bojí výšek dolu, dlouháni nalevo.Ještě povléknout postele, zkontrolovat děti a už vytahuji z batohu jediné pivo o které se s Jitkou dělíme, abychom lépe usnuli. Spalo se krásně a ještě bych spal, kdyby mě nevzbudily zvuky probouzejících se lidí. Blížíme se totiž k Petěrburgu a za půl hodiny vystupujeme. Mezi běžnými zvuky, které jsem se rozhodl ignorovat, protože jsem rozhodnutý vstát až deset minut před příjezdem, mě zaujala zajímavá věta Ilony, která si stěžovala, že je zamknutý záchod. Když si byl Martin stěžovat u Dežurneje, tak mu řekl, že ho zamkl on a že už to všichni musí do Petěrburgu vydržet. Jak jsme doteď měli na dežurné štěstí, tak teď to byl pravý opak. V Petrohradu se loučíme s vlakem a metrem jedeme na Sennaju Ploščaď,kde někde bychom měli bydlet. Ono totiž v hostelu, kde jsme spali po příletu už místo nebylo a zareservovali nám místa ve svém druhém hostelu. Adresu mi ale neřekli a jen mi ho zamalovali do mapy. Tak s Jitkou běháme po Senném náměstí a ptáme se na hostel Bed and Bike. V jednom hotelu nám zjistili přesnou adresu, ale ani potom jsme to nemohli najít. Každý nás posílal na jinou stranu a my jsme opět běhali tam a zpátky. Nakonec jsem vlezl do rychlého občerstvení, kde mi paní ukázala malá železná dvířka a u nich zvonky. Nakonec se nám podařilo a paní na recepci nás pustila dovnitř. Tam, přestože jsem jim psal, že přijedeme ráno, nám řekli, že pokoje budou volné až ve 14 hodin. Tak jsme si sedli k velkému stolu, batohy zamkli do skříně a pořádně se nasnídali. Vytahuji mapu a nadšeně zjišťuji, že jsme jen kousek od Admirality, to znamená úplně ve středu města. Takže můžeme navštívit památky, aniž bychom použili metro. I přes déšť tedy vyrážíme ke Kazaňské katedrále. Přešli jsme říčku Mojku, dali se vpravo a za ohybem ulice jsme ji uviděli. Velká kolonáda s 96 sloupy, která je inspirována katedrálou svatého Petra v Římě zcela zakrývá pohled na 72 metrů vysokou kopuly katedrály. Našli jsme vchod a jdeme se podívat dovnitř. Katedrála slouží náboženským účelům, takže se vstupné neplatí. Ani se nechce věřit, že zde 70 let bylo museum Marxistického materialismu. Dnes je to krásná náboženská stavba s osobitou atmosférou.

Po prohlídce obcházíme katedrálu a dostáváme se před otevřenou náruč kolonády. Tady teprve kolonádu s kopulí vidíme v plné kráse. Vychutnáváme pohled na katedrálu, ale jakmile jsme se otočili spadla nám čelist. Na konci ulice totiž vykukoval Chrám Krista Spasitele, nebo jak říkají Rusové „Spas na krovi“. Jestli pro Kazaňskou katedrálu byla vzor katedrála svatého Petra v Římě, tak Chrám Krista Spasitele byl postaven podle Chrámu Vasila Blaženého v Moskvě. Kostel byl postaven na místě, kde byl zavražděn car Alexander II. Dokončen byl v roce 1907, od roku 1930 sloužil jako sklad vojenského materiálu. Po roce 1990 byl zpřístupněn jako museum. Celý vnitřek kostela je pokrytý mosaikou o celkové ploše 7 000 metrů čtverečných. Kupujeme lístky a obdivujeme krásné mosaiky s náboženskými motivy. Po prohlídce jdeme za stálého deště zpět do hostelu. Na další den máme naplánovaný výlet do Petrodvorců. Tento palácový a parkový komplex nechal postavit car Petr I a inspiroval se ve francouzském Versail. Petrodvorec je až za městem, kam jedeme linkovým autobusem. Cestou nám paní průvodčí ukázala palác, kde se podle jejich slov narodil Putin. Před parkem jsme si vystáli frontu na vstupenky a už nás pohltil park se sochami a fontánami. Procházíme park, obdivujeme sochy a přicházíme až k Baltskému moři, se kterým je park propojený velkým kanálem. Po pobřeží obcházíme park a vrchem se vracíme zpět.Večer se domlouváme, když jsme tak blízko Něvy vyrazíme na zvedání mostů. Zvedání mostů je šou pro turisty. Mosty se nasvítí, hraje hudba, po Něvě jezdí lodičky s turisty. My ostatní jsme se naskládali okolo mostu a sledovali, jak nejprve policie zastavila dopravu a potom se začal zvedat most. Když přestala hrát hudba, světla zhasla, šou skončila a většina lidí se rozešla. My jsme ještě počkali, protože jsem se dočetl, že hlavní důvod zvedání mostů je ten, aby mohli projet velké námořní lodě. Za chvíli se opravdu objevují. Tiše proplouvá jedna za druhou. Vydržíme asi pět lodí a pak se i my vracíme do hostelu. Poslední den jsme vyhradili na nákupy a odpočinek. S Jitkou a Mončou obcházíme centrum a přicházíme až k Petropavlovské pevnosti. Do kostela nejdeme, jen ho obdivujeme zvenku. Před Kazaňskou katedrálou ještě nakupujeme suvenýry s památkami města. Do košíku Péťa přihodil magnetku, která mě rozesmála. Je na ni Putin v obleku. Když se magnetka nahne jiným směrem, je místo saka nahoře bez a v ruce má pušku.

Do školy kdysi kluci nosili magnetky, kde se svlékaly slečny, tady se svlékal Putin. Na ubytování se potkáváme s ostatními a obdivujeme dárky, které si koupili. Láhve vodky, ruské koňaky, bonbony, ale i trička s Putinem na medvědu a ruské beranice s pěticípou hvězdou. Večer balíme a zapíjíme úspěšnou dovolenou stylově vodkou. Ráno probíhá vše bez nehod až do té doby, než na letišti prosvítí Iloně batoh. Batoh šel stranou, celý ho celník prohrabal a k údivu všech z něho začal tahat patrony. Ilony syn Tadeáš totiž s Péťou v Chinských horách našli prázdné patrony a Tedika nenapadlo nic lepšího, než je strčit Iloně do batohu. Hned jsme šli na stranu a čekáme na odborné posouzení. Za deset minut se objevuje policajt, který potvrzuje, že jde opravdu o prázdné patrony. Tím pádem jsme puštěni z Ruské federace a můžeme v klidu odletět. Byla to zajímavá cesta do země o které jsme se učili, že je to náš vzor, ale nikdy jsme do ní nesměli. A já už teď trochu vím proč. Rozhodně ale této cesty nelituji, příště pojedeme pro změnu do tepla.