Thajsko

Konečně je čtvrtek! Včera jsme dobalili, odnesli Šimerdom pískomila hadovi. Aby jich děda nemusel tolik krmit. Cestou zpět jsme se stavili v hospodě a připili na úspěch cesty. Pro Thajsko jsme se rozhodli, protože se jedná o bezpečnou exotiku. A my se rozhodli letět i s dětmi. Takže jsme čtyři – patnáctiletá Monča, o rok mladší Péťa, moje nejdražší manželka jitka a já. Jen tříletou marušku jsme nechali doma. Přece jen jsem v exotice nikdy nebyl a mám o ní strach. Takže ji necháváme doma s babičkami a dědami.Tak tedy je čtvrtek 28.2.2013. Vstáváme, loučíme se s Maruškou, Jitka udělala řízky a vyjeli jsme autem směr Praha. V Praze jsem rodinku vysadil na letišti a jel na Go parkoviště, odkud mě přivezli za ostatními. Na letišti děti zajímali interaktivní hry a vozík na zavazadla, na kterém se vozili po letišti. Klasická puberťácká ostuda. Zabalili jsme batohy do folie a šli se odbavit. Tam jsme pobavili úředníka, když jsme po něm chtěli, můj batoh označit KŘEHKÉ, že tam máme slivovici a ta se přece chránit musí. Do letadla jsme dorazili v pohodě. Tam děti zaujali obrazovky a sluchátka. Hned začali zkoušet, co tam je, filmy, písničky... Za chvíli přinesli jídlo a já na monitoru sledoval, jak míjíme Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Černé Moře a letíme nad Tureckem. To už kapitán hlásí, že se blížíme k Dubaji. Po přistání se jeden odbavit a já pořád pískám. Až mi celník ukazuje na boty. Sundávám pohory s cvočkama a už nepískám, to samé Jitka. V Dubaji jsme jak v jiném světě. Pořád jdem podle šipek a pořád nás to někam posílá. Dokonce jedeme metrem. Kam se hrabe Ruzyně. Čekáme na letadlo a mate nás, že je i do HonkKongu. Nastupujeme do Airbbusu. Máme víc místa na nohy a je to tu celkově větší. Tady už je to babylon. Od evropanů přes Araby po asiaty a černochy. Letušky rozdávají dětem dárky. Naši puberťáci se hlásí, že jsou taky děti (konečně se jim hodila angličtina) a dostávají malý batoh. Po jídle usínáme. Už jsme fakt dost utahaní. Tohle uteklo rychle, už přistáváme. S šestihidinovým posunem je hodina odpoledne. Po přistání v Bankoku jdeme na imigrační kontrolu.Žasnem, jaká je tam fronta. Příště po přistání žádné čůrání. Takhle jsme z letadla úplně poslední. Ale jde to rychle. Asi za hodinu jsme hotoví, jdem pro kufry a na taxi. Monča si chce fotit palmy. Vysvětluji, že je to jako u nás bříza. Taxikář nás veze do hotelu. Jediné ubytování, které máme zabukované. Míjíme mrakodrapy a za půl hoďky jsme na místě.

Chvíli to hledá a ptá se, ale nakonec vyloží před správným hotelem. Hotel je čistý, na recepci mají pivo, takže mi nic nechybí. Vyrážíme na obhlídku okolních ulic.Žasnem jak jsou ulice plné stánků s oblečením a jídlem. Ale je tu i švadlena se šicím strojem, která pracuje přímo na ulici. Večer se potkáváme s Čechy, kteří bydlí ve stejném hotelu a už se vrací z ostrovů domů. Trávíme příjemný a užitečný večer. Ráno jedme podle večerní rady na vlakové nádraží. Zkoušíme tuk tuk. Je to sranda. Nechce za sto, nechce, ale nakonec jede. Kupujem lístky na klimatizovaný vlak do Trangu, ale až na čtvrtek, před tím ještě chceme do pralesa. Lístky jsou koupené a už se o nás perou taxikáři. Nakonec na moji stovku přistupuje jeden tuk tukář. A hned mi hlásí, že nás zaveze do obchodu s oblečením. Po důrazném odmítnutí mu říkám, že spěchám. On se rozjel a jel jak šílenec. Slále se díval na hodinky, kličkoval mezi pruhy a asi třikrát si přihnul z lahvičky. Vůbec nechci vědět, co v ní bylo. Nakonec jsem byl rád, že jsem poznal blízkou křižovatku a on náhodou zastavil na červenou. Hned jsme na křižovatce vystoupili a spěcháme za dětmi. Je 11 a ony stále spí. Asi ve dvě hodiny vyrážíme k soše ležícího Budhy.

Jdeme pěšky. Jak se blížíme, roste hustota stánků, až se musíme hodně prodírat. Jako u nás na pouti. Jen tam je samý Budha. V chrámu už je hustota lidí menší. Ne že by tam nebyli lidi, ale jde to. Platíme za každého 100 Thb. A jdeme. Holky si musí vzít šaty a všichni se musíme zout. Obcházíme Budhu, fotíme a filmujem, pak jdem dál. Součástí chrámu jsou i další pěkné paláce. Vidíme i Budhistickou bohoslužbu. Odcházíme po páté. Ulice jsou už vylidněné. Péťa chce koupit mačetu, ale mamka zasahuje.Prý až nakonec pobytu. Kupujeme ovoce a pomalu se blížíme na hotel. Překvapuje mě, že mi neprodají pivo. Mají tam ceduli, ve kterou denní dobu se nesmí prodávat, ale oni ho neprodají nikdy. Ještě že je na receci. Utahaní usínáme. Ráno Jitka spí, tak vyrážíme s dětmi do Khao San. Původně jsme tam podle rady měli bydlet v hotelu DD. Hotel je to pěkný, ale ulice je mazec. Stánek na stánku, do toho tuk tukáři a mraky lidí. Jdeme zpět pro Jitku. Je poledne, máme hlad, taj jdem na ulici. Jitka s dětmi tu už normálně jedí, jen já jsem zatím o chlebu z domu. Když ale vidím omeletu s rýží, tak toho Jitce půlku sním. Už jsem potřeboval teplé do žaludku. Jdem znovu do Khao San. Nelíbí se nám tam, ale vidíme masáže. Jitka má se zády problém, ale má strach. Po troše přemlouvání si vybírá salon v pasáži, ne na ulici. Za půl hodiny nás vítá rozesmátá a spokojená. A to vše za 120Thb. Super investice. Ještě trochu nakupujem a jdem na hotel. Tam potkáváme pana Dvořáka z cestovky, který se 2 hodiny s námi dělí o zkušenosti s Thajskem. Navíc mi řekl, že pivo neprodávají, protože jsou volby. Ještě že je recepce. Sice nebyl zelený Chang se slonem, ale vychlazené je všechno dobré. Ráno zabalíme a jdeme před hotel. Hned staví taxi a veze nás na autobusové nádraží. Cestou volá, že chceme do Pak Chongu. Takže když vcházíme obvěšeni batohy, už na nás volají a prodávají nám 4 lístky do Pak Chongu. Autobus už na nás čeká o okamžitě odjíždíme. Tohle klaplo perfektně. Projíždíme severním Bakokem. Míjíme staré letiště a opouštíme po třech dnech Bangkok. Cestou míjíme pohoří, které je součástí Národního Parku Khao Yai, kam máme namířeno. Míjíme spoustu atrakcí, které lidi z Bangkoku dokonale zaměstnají a do Národního parku ani nedojedou. Trochu mám strach, abych poznal Pach Chong. Vše je většinou psáno jejich hatmatilkou a výběrčí lístků, který jede s námi mluví jenom Thajsky. Naštěstí vystupujem správně a stojíme v plné polní na zastávce. Je zataženo a poměrně zima. Jdem za tržnici se přistrojit a kupujem taky radši pláštěnku. S deštěm v období sucha jsme nepočítali a tohle vypadalo, že pořádně zmoknem. Přesouváme se na stanoviště místních mikrobusů. Vyjíždí až za čtvrt hodiny, ale vevnitř je už několik domorodců, tak radši nasouváme batohy a nastupuji dovnitř. Jitka jde s dětmi ještě na WC. Za chvíli mi nesou pivo a sobě mandarinky. Vyjíždíme. Je to sranda. Sedíme ve dvou řadách proti sobě. Lidi vystupujou, nastupujou, když se nevejdou, stojí venku na stupátku. Po púl hodině na nás všichni křičí Khao Yai. Vystupujem před bránou a je to jak brána do Jurského Parku, jen závora je menší. Péťa zkoumá banánovník a jí vlastoručně utržený, strašně zelený a nezralý banán. Platím vstup do parku a poprvé dostávám slevu na děti.

K návštěvnickému centru je to od brány 14km do kopce. Chceme vyrazit, ale strážci nás zarážejí, že máme počkat. Za chvíli přijíždí velmi příjemný mladý pár. Nakládáme batohy, soukáme se do auta a jedem. Cesta míří do kopce a za chvíli už vidíme u cesty opice. Všude okolo tropický les. Přijíždíme k zákaznickému centru. Tam je vycpaný Tigr a obchod se suvenýry.Chcem ubytování na tři noci. Na konec se domlouváme. První noc budem v bungalovu 4 km daleko a na 2 dny dostanem jiný. Správce nabízí, že nás tam za 200Thb hodí, ale děti nechtějí. Konečně jsme v pralese, tak si to chtějí troch užít. Jdeme pěšky. Cestou stále zastavujeme a fotíme. Vše je pro nás nové. Zvířata jsou tu dost ochočená , vůbec se nás nebojí a v klidu se pasou. Velcí jeleni sambar, jelínci axis i opice makakové. Tři kilometry jdeme po savanách a okolo lesa. Na křižovatce nevíme jak dál. Naštěstí jedou správci a hodí nás k bungalovu. Bungalov je pěkný, čistý, jen koupelna je společná. To nám ale vůbec nevadí. Večeříme zbytky chleba z domova a jdem na večerní procházku. Je slyšet spousta zvuků. Přicházíme k pozorovatelně, tzv jack pointu. S dětmi lezem nahoru, ale stmívá se a nic moc nevidíme. První noc v pralese byla super. Každou hodinu jsem se budil a poslouchal zvuky pralesa.

Ráno v šest jsme vstali a šli pozorovat zvířata. Došli jsme k jezeru, kde je skupina makaků. Jdem dál okolo bungalovů, kde bydlí hlavně místní. Přicházíme k dalšímu jezeru, kde vidíme chlebovník, nezralé mandarinky a na druhé straně pozorujem dalekohledem dva sambary. Cestou zpět pozorujeme divokého kohouta, který vipadá jako náš domácí, jen je menší a žíje v pralese a vracíme se na bungalov. Balíme a vyrážíme 4 kilometry k zákaznickému centru. Tam si Jitka všimla cedule, že všechno ubytování je obsazené. S námi naštěstí počítají, ale klíče budou až ve dvě odpoledne. Dáváme oběd a jdeme okusit prales. Jdeme za hlavní budovou po provazovém mostě dál do pralesa. Rostliny, které známe z květináčů tu dosahují stromových rozměrů. Na konci asi kilometrové stezky je malý vodopád. Děti ho začínají slézat a skákat po kamenech. Chvílemi se musím dívat jinam, ale jako dítě jsem nebyl lepší. Asi stárnu. V zákaznickém centru už na nás čekají klíče. Tentokrát bydlíme blíž, jen asi 1 km, což je sranda. Bydlíme opět ve dvou příjemných bungalovech. Po ubytování vyrážíme nakoupit vodu a jídlo a za tmy se vracíme zpět. Najednou Jitka s dětmi ukazují do tmy, kde jsou dva dikobrazy. Než zaostřím, jsou pryč. Taková smůla. Všichni je vidí, jen já ne. No snad příště. V noci už tolik zvuků z pralesa není, přeci jen jsme včera bydleli dál.

Ráno jdu vzbudit do vedlejšího bungalovu děti a před vchodem stojí velký parohatý sambar. Nejen že se nebojí, ale míří ke mně. Monča hned vytahuje zbytky chleba a jelena krmí, což je velká chyba. Když se mu zdá, že nekrmí dost rychle, začne ji ohrožovat parohami. Protože ho zavedla až před vchod, musí domů oklikou. Dnes máme v plánu trek pralesem k vodopádu Haew Suaw, je daleko cca 8 km. Od strážců jsem se včera dověděl, že cesta je značena červenými značkami na stromech a hned se nabízel za 2 000,- Thb jako průvodce.

Co zvládne on, zvládnu taky. Vyrážíme stejně jako včera a po pár krocích odbočujem vlevo. Tady už je to sotva znatelná pěšina. Najednou za mnou děti i Jitka začali křičet, že po nich něco leze. Mávnu rukou, že to jsou jenom pijavice a že se pročistí krev. S tím jsem ale neuspěl. Tak po nich stříkáme repelent proti komárům a odtrhujeme je od kůže a od bot. Hlavně ale musíme každý potok rychle přeskočit a utíkat na kopec, kde pijavice nejsou. Péťa lituje, že nemá mačetu, chvílemi by se hodila. Každou chvíli překračujeme spadlé stromy a pak těžce hledáme cestu dál. Ale vždy to dopadne, najdeme červenou značku a pokračujeme. Najednou slyšíme mimo běžných pralesních zvuků ještě hlasité ječení, které se přibližuje. Za chvíli už vidíme vysoko ve větvích gibony. Skáčou z větve na větev a u toho ječí, super zážitek. Na jedné pasece ztrácíme značku. Všude samý spadlý strom, navíc sešup dolů. Naštěstí za námi jde skupina turistů s průvodcem. Všichni mají na nohavicích lapače pijavic a průvodce mačetu. Ten nás dovedl na správnou cestu, pak už to bylo dobré. Konečně po pěti hodinách přicházíme k vodopádu Haew suaw.

Většina lidí sem přijíždí autem. My si cíl svého treku jaksepatří užíváme. Hlavně děti běhají po kamenech a Péťa šel i do malé jeskyně pod vodopádem.Jitka mě upozorňuje na ceduli „ Pozor krokodýli“. Ještě že jsme žádného nepotkali. Zpátky se rozhodujeme jít po silnici. Pralesem bychom to do setmění nemuseli stihnout, protože se tady stmívá v sedm hodin. A to poslední co bychom potřebovali je být sami v noci v pralese. Jak jsme vyšli z pralesa pořádně se oteplilo. Sundal jsem tedy kalhoty a nad kolenem jsem měl 2 hryznutí od pijavic. Na silnici potkáváme skupinu makaků. Pak začínáme stopovat. Hned první auto zastavuje a za chvíli jsme u bungalovu. Do večera už jen odpočíváme. Ráno balíme a chystáme se na cestu. Monča ještě krmí skupinu makaků, která přišla až k bungalovu. Jedna opice se k ní snaží dostat horem a bere jí chleba tak, že je zavěšená za střechu. Pak už vyrážíme. Jdeme přez zákaznické centrum, z kterého je to k bráně 14km. Hned druhé auto jsou správci parku. Nakládají nás i s batohama na korbu a jedem. Snažím se se svou mizernou angličtinou bavit se správcem. Ten říká, že ráno byli fotit slony a gibony. Slony jsme sice neviděli, ale jejich hoven bylo na silnicích dost. Za chvíli jsme u brány, berem batohy a jdeme na autobus. Zase máme štěstí a za minutu už nasedáme a za chvíli jsme v Pach chongu. Tady měníme peníze, protože jsem na to trochu zapoměl a poslední den jsme v parku byli živí z instantních thajských polévek. Kupujeme banány a trička a hledáme zastávku do Bangkoku, což je s batohy trochu problém. Nakonec se podařilo, autobus jede za chvíli a za dvě hodiny jsme v Bangkoku. Tady máme trochu času, protože vlak nám jede až v 18 hodin. Mám info, že je hodně překlimatizovaný, tak sháním mikinu.Nakonec kupuji jednu nemoderní, ale teplou a s kapucou. Smlouvání mi moc nejde, ale tady jsem ukecal poloviční slevu, asi se jí chtěl zbavit. Nastoupili jsme do vlaku a hned nás to praštilo. V Thajsku stále platí, čím víc klimatizovaný, tím lepší a dražší. A ještě byly zapnuté větráky, které jsme hned povypínali. Ve vlaku jsem seděl vedle thajce, který byl učitelem plavání a tenisu, dobré zaměstnání. Byli jme v lůžkovém vlaku, kde se leželo nahoře a dole. My jsme leželi všichni nahoře, protože jsme si pozdě koupili lístky a thajci asi nemají rádi výšky.

Všichni jsme si oblékli všechno, co jsme měli na sebe. Kdo neměl kapuci, omotal si okolo hlavy tričko. Klimatizace totiž jela pořád. Spalo se krásně. Ráno žasnu, jak se krajina proměnila. Kokosové palmy střídají kaučukové plantáže a rýžová pole. Vidíme i domky z plechu, ve kterých se bydlí. Už začínám balit, protože podle jízdního řádu bychom tam měli být za čtvrt hodiny. Thajský učitel se jen směje, že ještě asi 2 hodiny pojedem, nakonec z toho byly 3. V Trangu na nádraží nás odchytli z cestovní agentury. Neprotestujeme a kupujeme lístek na mikrobus na ostrov Ko Lanta, kde se chceme ubytovat. Také vybíráme ubytování na první noc. Když to vybereme tady, mikrobus nás zaveze v ceně až na místo. Máme hodinu čas, tak se procházíme po tržišti. Péťa má hlad. Tak se stavujem na jídlo a procházíme stánky hlavně se zeleninou a ovcem. Proplétáme se tržnicí a uhýbáme domorodcům na motorkách. Ti jezdí tak úzkými uličkami, že se tam sotva vejdou oni. Pro nás už tam místo není. Jitka kupuje meloun, ananas a mango. K tomu dostává 3 paličky česneku. Nasedáme na mikrobus a jedem. Je to trochu dálka. Nakonec se přez dva trajekty dostáváme na ostrov Ko Lanta. Řidič nás vyhazuje u resortu, kde je sice bazén, ale nějaké obchody, nebo stánky s jídlem chybí. Pro lepší náladu krájím ananas, ale nůž se mi nějak místo do ovoce zařízl do prstu. Ještě že máme novikov. Zamáznem tekutým obvazem a je to. Večeříme v hospůdce. Poprvé v Thajsku nejíme na uluci. Ale je to dobré a mají k tomu chlazeného Changa. Ráno jsme šli s Jitkou na pláž. Sbírali jsme mušle a vykoupali se. Tekutý obvaz na prstě zatím drží. První koupání v andamanském moři je úžasné.Tropické teplé moře je prakticky bez vln. Rozhodli jsme se prodloužit pobyt o den a pak uvidíme. Po zaplacení jsme šli s dětmi na pláž šnorchlovat. Na pláži jsme sami. Už je březen a to je tady jako u nás září. Už je po hlavní sezoně. Ale na počasí to vidět není. Krásné azuro a slunce pálí a pálí. Večer jsme rozhodli, že se přestěhujem, protože máme v pokoji plíseň. Ráno jsme zabalili a vyrazili v poledním horku neznámo kam. Hned nás nabírá tuk tuk, který řídí asi dvanáctiletý kluk. Ukazuji mu na mapě kam chceme, asi dvacet krát to opakuji jak pro magora a on nás stejně zaveze jinam. Když se pokouším domluvit, veze nás na opačnou stranu. Tak radši vystupujem a s plnou polní hledáme ubytování. Ten klučík okolo nás pořád krouží. Asi hlídá, kde se ubytujem, aby shrábnul provizi. Při hledání se jitka opozdila a když nás dohnala , nesla kokosový ořech, za což byla hlavně od Péti velmi chválena.

Nakonec kotvíme u jednoho Němce, který má bungalovi u moře. Jak nám řekl před sedmi lety po tsunami to tu koupil a udělal z toho pěknou zahradu s bambusovými chatkami a kokosovými palmami. V jedné chatce z bambusu s moskitiérou, větrákem a houpací sítí jsme se na dvě noci ubytovali. Péťa se hned dal do loupání kokosového ořechu. Nešlo to hned, ale za chvíli to bylo. Vývrtkou, kterou Jitka pro tento účel přivezla přes půl světa, udělal díru, dal tam brčko a mlsali jsme mléko. Potom šel ven, mrštil ořechem o kámen a nožem ďoubal kokos. Bylo to moc dobrý. Do večera jsme byli u moře. Pláž se nám moc líbila. Navíc u moře je super hospůdka. Druhý den, když se v poledne vracíme od moře nechtějí nás domorodci pustit k bungalovu . Najednou před bungalov spadl ořech, po něm další, pak palmové větve a květy. Na asi 20metrů vysoké palmě sedí chlap se sekáčkem a osekává všechno, co na palmě vyrostlo. Nechal jen pár větví, které trčí vzhůru. Pak bez jištění, bez lana, bez žebříku, dokonce i bez bot slezl dolů. Hned jsem si vzpoměl, jak jsem před deseti lety spadl z daleko nižšího ořechu vlašského a zlomil si tři obratle. Polil mě mráz a pocítil jsem neskutečný obdiv k tomu chlapíkovi. Domorodci nám pak dva ořechy osekali a dali vypít mléko. Bylo to velmi romantické místo. Ráno nás budilo kokrhání kohouta, večer jsme z houpací sítě pozorovali gekony a přez den nám do lezli do chatky brouci a pavouci. Po dvou dnech jsme ale i toto místo opustili a stěhovali se do většího bungalovu, kde jsme byli spolu s dětmi všichni pohromadě. Další den jsme si zaplatili výlet lodí po čtyrech ostrovech. Ráno nás mikrobus naložil u bungalovu a dovezl do Old Townu do přístavu, kde už čekala loď. U nalodění nás čekal velký koš, do kterého jsme odevzdali boty a na lodi byli bosy. To ale byla jediná nepříjemnost. Hned po vyplutí byla snídaně a čaj nebo kafe jsme si mohli brát po celou dobu plavby. První zastávka byla u ostrova Koh Ma a byla šnorchlovací. Bylo to úžasné. Rybky plavali tak blízko, že se jich skoro šlo dotknout. Tak jsem se do toho ponořil, že jsem přeslechl zatroubení lodi k odjezdu a málem zmeškal odjezd. Na lodi nám Jitka ukazuje svůj úlovek krásnou velkou škebli. Říkala, že ji průvodce nechtěl se škeblí pustit na loď. Ona ho ale uprosila, že ji ukáže rodině. Byl to krásný kousek. Pak byl oběd a další zastávka byla u ostrova Koh Mook. Průvodce nám rozdal vesty, my jsme naskákali do moře a plavali k jeskyni.

Proplavali jsme 80 metrů dlouhou jeskyní, kde nám na cestu občas svítil průvodce, jinak byla tma. Pochvíli jsme se objevili na pláži přístupné pouze jeskyní, jinak byli okolo strmé skály porostlé tropickou vegetací. Úplně kouzelné místo. Naštěstí jsme tu museli chvíli zůstat, než odešli ostatní výpravy a mohli si to místo nejen prohlédnout, ale i vychutnat. Další zastávka byla opět šnorchlovací u ostrova Koh Kradan a byl to slabý odvar první zastávky. Zato poslední čtvrtá byla pecka. Vystoupili jsme na pláž u ostrova Koh Ngai. Na pláži byla luxusní restaurace, která nás ale nezajímala. Šli jsme hned šnorchlovat. To bylo něco neskutečného. Nejen mraky rybiček, ale těch korálů a různě barevných rostlin, kde se proháněla hejna rybiček. Prostě příliš mnoho na jednu hodinu. Ještě pár fotek pláže a už musíme zpátky na loď. Mezitím co jsme šnorchlovali, nachytali členové posádky kbelík ryb, bohužel ne pro nás. Pak už jsme jeli k přístavišti. Kvůli odlivu jsme nemohli až k molu, ale přijela pro nás menší loďka a ta nás odvezla k už připravenému mikrobusu, který nás dovezl až k hotelu. Další den jsme se váleli u moře a já vymýšlel náplň zítřejšího výletu. To mě totiž čekala nejtěžší věc na dovolené. Přesvědčit Jitku, že řídit motorku nic není. V životě na tom neseděla a pomyšlení, že ještě za sebou poveze Péťu, bylo něco, co si neuměla představit. Ono totiž se po ostrově jde pohybovat pouze na motorkách. Tady jezdí na motorkách úplně všichni. Nebyla výjimka, že na skůtru pro dva seděli čtyři děti a to nejstarší, kterému většinou bylo maximálně deset řídilo. Navíc se tu, jako v celém Thajsku jezdí vlevo, což Jitčinu hrůzu ze zítřejšího výletu ještě zvětšovalo.

Večer jsme šli do půjčovny a nejdřív jsem to zkusil já. Já už na tom sice seděl, ale naposledy před dvaceti lety. Tohle byl automat, takže pohoda. I Jitka se nakonec s motorkou dostala k bungalovu. Večer jsme jeli k bankomatu vybrat. Jitka chtěla jet sama, aby si to zkusila dřív, než za sebou bude mít dítě. Zkouška dopadla výborně a od té doby byl z Jitky motorkář. Ráno vyrážíme dolů po pobřeží. Asi po půl hodině přijíždíme k domku v džungli, odkud by se mělo vycházet na prohlídku jeskyně.Vstávali jsme brzo, takže paní někam volá a trvá chvíli, než se objeví průvodve s pěti čelovkami. Platíme vstup a vyrážíme pralesem do kopce. Cestou míjíme kaučukovníky a prohlížíme si na nich zářezy i mističky plné kaučuku. Průvodce zastavuje, zapaluje si cigaretu a rozdává nám čelovky. Jdeme ke skále a nenápadnou štěrbinou lezem dovnitř. Jdeme krápníkovou jeskyní kde nijak není upravená podlaha, takže průvodce stále opakuje opatrně, opatrně. Lezem po žebříkách z bambusu, jdeme po kluzké podlaze a dokonce i lezem po břiše.Na jednom místě se Monča opřela o zeď, která se jí začala pod rukou pohybovat. Když ruku oddělala objevil se pavouk větší než moje dlaň. Průvodce nás hned uklidňije, že není nebezpečný. Naštěstí nikdo fobií z pavouků netrpí, tak si ho prohližíme a obdivujeme. Nakonec nám průvodce ukazuje skupinu netopýrů, kteří zde poletují. Vycházíme pěkně špinaví a rádi se oplechujem v potoce. Zpátky jdeme jinou cestou a vychutnáváme si výhledy na ostrov i procházku pralesem. Nasedáme na motorky a jedeme k druhé jeskyni na ostrově, která se jmenuje Tygří. Necháváme motorky pod přístřeškem a jdeme džunglí ke krčmě, která slouží jako vchod k jeskyni a vodopádu. Chvíli se dohadujem o ceně vstupného. Nakonec dostáváme průvodce asi desetiletého kluka. Procházka pralesem byla fajn. Nemuseli jsme dávat pozor na cestu a mohli si vychutnávat džungli. Tygří jeskyně byla jen díra ve skále. V porovnání s Tham Khao Maikaeo, kterou jsme navštívili před chvílí velké sklamání. Pak jsme pokračovali k vodopádu. Byl to jen slaboučký čůrek padající ze skály. Přeci jen jsme na konci období sucha. Ale procházka byla fajn. U krčmi nás opustil průvodce a vracíme se Dívám se po nějakém jídle. Ještě před přístřeškem s motorkami je chata, před kterou stojí dva sloni.

Jdem si je prohlédnout. Hned nám je nabízen výlet na slonech, nebo sloní show. Kousek dál mladý kluk koupe slůně v potoce. Pak ne něj sedá a jede okolo nás k těm dvěma slonům. Slůně si běhá jen tak a pak se staví na zadní a pak i na přední. Máme show zadarmo. Hladoví sedáme na motorky a jedeme se najíst. Zastavujem u hospody která je na stráni na vysokých kůlech rovnou nad pláží. Výhled na pláž je super, tak zůstáváme. Nadšení poněkud mizí, když se dovídáme, že je to muslimská hospoda, a tím pádem nedostanem ani pivo, ani vepřové. Ale hlad je hlad. Snědli jsme rýži se zeleninou, zapili to vodou a šli se vykoupat na pláž pod námi. Tady byla pláž úplně jiná než u nás. Velmi jemný písek, žádné skály. Jitka jde šnorchlovat a my s Mončou si házíme s míčkem. Vychutnáváme si, že nemusíme dávat pozor na kameny a pořádně si to užíváme. Jitka cestou tam viděla nějaké trhy. Tak cestou zpět ještě jedem nakupovat.

Trh je opravdu velký, od ovoce přes ryby, koření až po oblečení. Není to trh pro turisty, ale pro místní. Kupujem uzenou rybu a dostáváme k tomu pytlík s olejem a feferonkami. Ryba je skvělá, ale absolutně bez chuti a tu chuť dělají právě ty feferonky. Což já moc neocením, ale Jitce s Péťou moc chutná. My s Mončou jsme si na jejich pálivá jídla nějak nezvykli a jíme stále stejná vyzkoušená jídla, která nepálí. Strava to není nijak pestrá, ale dá se na ní přežít. Potom jde Jitka na oblečení a mě Péťa táhne ke stánku s noži a mačetami. Líbí se mu jedna mačeta s pouzdrem a házecím nožem. Tak jsem mu ten nebezpečný nástroj koupil. Neodpustil jsem si přednášku, že bych nerad hledal tady na ostrově chirurgii. Jitka nakoupila pár triček, mačetu jsme strčili do batohu a jeli jsme. Už jsem chtěl vracet motorky a děti se na mě sesypali, že si to chtějí taky zkusit. Tak jsem zajel do jedné cesty a pustil Monču na motorku. Šlo ji to. Držel jsem ji za sedlo a nakonec jela i sama. Pak jsem chtěl dát motorku Péťoj. Ten už ale seděl na Jitčině motorce, nečekal na mě a frčel po cestě nahoru. Holt kluk se ukázal. V bungalovu Péťa hned vytáhl mačetu a začal sekat do kokosového ořechu. Byly to takové rány že za chvíli přiběhl domorodec, který se stará o okolí bungalovů a ukázal Péťoj, jak se kokosáky loupají. Mačetou mu to moc nešlo. Pořád říkal, že je to moc dlouhé. Nakonec ho oloupal a my si užili poslední večer u moře.Ráno jsme vstávali v sedm s východem slunce, lehce sbalili a šli na pláž. Děti lovili poustevníčky a dělali pro ně rybníčky, z kterých jim utíkali. S Jitkou jsme šli šnorchlovat. Šli jsme na druhou stranu než normálně a objevili krásné korálové útesy s rybkami. Až do jedenácti jsme si užívali šnorchlování. Pak jsme museli do bungalovu. Balit a připravovat se na cestu mikrobusem do Trangu. Máme sbaleno, děti loupají ořechy, já zapíjím dovolenou pivem a čekáme. Za hodinu přijel mikrobus, nakládáme a jedem. Za tři hodiny jsme v Trangu a vyrážíme na tržnici. Jenže je neděle a spousta krámků má zavřeno. My se ale zajímáme hlavně o jídlo. Kupujem česnek, tak pálivý jsem nikdy nejedl, pro Péťu chili papričky, sypaný čaj a „obdivovali“ kupy masa, které leží na tržnici ve čtyřiceti stupňovém teple, lezou po tom mouchy a lidi to cpou do igelitek a odnášejí domů. Ještě kupuji pivo na cestu a musíme na nádraží. Zpáteční cesta probíhala bez komlikací. Dokonce se nám zdálo, že i klimatizace tak nejela, jako cestou tam a v deset ráno jsme v Bangkoku. Už trochu víme jak na to, tak berem taxi za 100Thb, které nás veze rovnou k hotelu. Tam suverénně vytahujem zaplacenou zálohu, ale dozvídáme se, že se stala chyba a mají pro nás jiný pokoj a to jen na jednu noc. Pak že se uvidí. Jsme rádi, že nejsme na ulici. Házíme batohy do pokje a vyrážíme na nákupy. Jedem do elektrocentra, kde chtějí děti netbooky. Market je to veliký, všude samý mobil, notebook, PC. Ale ceny byly trochu jiné, než jsme slyšeli. Navíc nejsme nákupčí typy.

Tak jsme si to jen prohlédli a šli dál. Pobavil nás pán, který v obchodě se suvenýry stál na podiu a zpíval. Asi aby ušetřili za poplatek za reprodukovanou hudbu. Večer jsme zjistili, že nový pokoj má balkon. Tak sedíme na balkoně, díváme se na řeku a vzpomínáme na pomalu končící dovolenou. Ráno zjišťujem, že na další noc už pro nás pokoj nemají. Odlétáme ve dvě v noci, takže nás čeká ještě celý den v Bangkoku a představa, že budem nosit na zádech batohy, byla úděsná. Naštěstí nám dovolili batohy dát do sklepa a vyrážíme do města. Jen tak se touláme po ulicích, cpeme se ovocem a nasáváme atmosféru. Když jsme městem přesyceni, jdem do parku, který je na břehu řeky a je to park takového anglického stylu. Na trávě se sedí, hrají různé hry, nebo jen tak povaluje. To byl i náš případ. Ale v okamžiku, kdy jsem vytáhl plechovku s pivem na mě začal z druhé strany parku pokřikovat policajt. Takhle rychle jsem nikdy pivo neschovával, až dýl jsem si všiml cedule, kde je zakázán vstup do parku s alkoholem. Den uběhl a my se přesunuli do hotelu, vzali batohy a šli před hotel. Hned zastavil taxikář, který nás odvezl na letiště. Při odbavení celnice vytahuje z Péťova batohu jeho krásný nůž a vůbec se ji nelíbí. Ani Péťovi se nelíbí, že ho chce hodit do koše. Začínáme diskutovat, jestli by to nějak nešlo. Nakonec paní mizí s jitkou v hale. Stojíme jak tři zmoklé slepice a čekáme. Za chvíli pro mě Jitka přišla, abych šel s ní. Celník nám balí nůž do obálky a nůž pofrčí poštou. Chce po nás různé ceny. Na všechno vrtíme hlavou, že tolik peněz nemáme. Nechali sme si jen opravdu málo. Nakonec na naši cenu kývl a šli jsme za dětmi. Let už probíhal bez problémů a my si vychutnávali dojmy z naši první opravdu exotické dovolené.